Článek
Bylo to zvláštní, protože jsem vyrostla v malém městě na severu Čech a k moři jsme nikdy nejezdili. Rodiče rádi chodili po horách, a když jsem jednou ukázala fotku z časopisu, kde byla pláž na Mallorce, tatínek se jen zasmál a řekl: „To není pro nás, Alenko.“ A tak jsem si moře jen představovala, malovala ho v hodinách výtvarné výchovy a četla o něm knihy.
V sedmnácti jsem potkala svou první lásku, Petra. Bydlel o ulici dál a jednou mi pomohl s těžkou taškou, když jsem šla z nákupu. Zamilovali jsme se do sebe lehce, přirozeně, jako ve filmu. Když mi jednou za letního večera popisoval, jak s rodiči projeli celou Jugoslávii a jak nádherné bylo Jaderské moře, poslouchala jsem ho s otevřenou pusou. „Jednou tam pojedeme spolu,“ sliboval mi. A já mu věřila. Jenže pak přišla jeho vážná nemoc ledvin, spousta operací, léta nejistoty. A najednou jsem byla v pětadvaceti vdaná žena, která pečuje o nemocného manžela, pracuje jako účetní a na sny o moři nemá čas ani myšlenky.
Roky plynuly a naše životy se točily kolem Petrovy nemoci, později i kolem našich dvou dětí. Když bylo Martinovi šest a Lence čtyři, Petr zemřel. Bylo mu třicet dva a já zůstala sama se dvěma dětmi a hromadou dluhů za léčbu. Moře? V té době jsem byla ráda, když jsme měli na nájem a jídlo. Moje maminka se k nám nastěhovala, aby mi pomohla, a já jí za to byla vděčná každý den. Bez ní bych to nezvládla.
Mořský sen se mi připomněl, když bylo Martinovi třináct a dostal od babičky knihu o potápění. Na obálce byl korálový útes a barevné rybky. „Mami, tam bychom měli jet někdy na dovolenou,“ řekl nadšeně. Sklopila jsem oči. „Možná někdy, až budeš větší,“ odpověděla jsem vyhýbavě. A když pak Martin přišel s tím, že by chtěl chodit na potápěčský kurz do bazénu v sousedním městě, našla jsem ty peníze. Nějak. Ne vždycky jsme pak měli na nové oblečení nebo na zmrzlinu, ale jeho oči zářily štěstím, když mi vyprávěl o tom, co se naučil. A já cítila zvláštní směs pýchy a smutku, protože jsem věděla, že jeho sen je na dosah a ten můj kdesi v dálce.
Děti rostly, vystudovaly, odstěhovaly se. Martin se oženil, Lenka přesídlila za prací do Brna. Má maminka zemřela krátce po Lenčině promoci a já najednou zůstala sama v bytě, který mi připadal příliš velký, s úsporami, které jsem šetřila na „horší časy“. Bylo mi padesát osm. Jednoho dne jsem s kolegyněmi z práce seděla v kavárně a ony plánovaly dovolenou v Řecku. „A proč nejedeš s námi, Aleno? Už jsi u moře byla, ne?“ zeptala se Jitka. „Jistě,“ zalhala jsem reflexivně a pak jsem si uvědomila, jak absurdní to je – skoro šedesátiletá ženská, která nikdy neviděla moře, a přitom o něm sní celý život.
Ten večer jsem přišla domů a dlouze se dívala na svůj starý plakát s mořem, který jsem si nechala i v dospělosti. Seděla jsem v obýváku, pila čaj a po tváři mi stékaly slzy. Když zazvonil telefon, byla to Lenka. „Mami, něco pro tebe máme. S Martinem jsme se složili a koupili ti k narozeninám zájezd. Do Řecka. K moři.“ Na pláž jsem došla za svítání, protože jsem celou noc nemohla spát. Seděla jsem v písku a dívala se, jak slunce vychází nad vodou, která se leskla jako tekuté zlato. A pak přišly vlny a omyly mi nohy. Byl to ten nejkrásnější pocit, který jsem kdy zažila. V šedesáti dvou letech jsem poprvé stála u moře a plakala štěstím.
Ten rok jsem podala výpověď v účtárně, kde jsem strávila více než třicet let. Prodala jsem byt a našla si malý pronájem blízko Martinovy rodiny. A co bylo hlavní – každý rok jsem začala jezdit k moři. Někdy s vnoučaty, někdy s Lenkou, a občas i sama. Loni v květnu jsem seděla na pláži v Itálii a četla si knihu, když si vedle mě sedl starší pán. „Váš první den? Vypadáte šťastně,“ řekl s přízvukem. Zasmála jsem se. „Už můj dvanáctý výlet k moři. Ale pokaždé se cítím, jako by to bylo poprvé.“
Občas si říkám, co by tomu řekl Petr, kdyby věděl, že jsem se nakonec k tomu moři dostala. Myslím, že by byl rád. A možná by mu přišlo zvláštní, že jeho žena, která celý život pracovala, šetřila a starala se o druhé, nakonec našla odvahu žít svůj vlastní sen. Třeba ode mě nečekal, že v důchodu budu cestovat sama, učit se šnorchlovat a poznávat lidi z celého světa.
Včera mi Martin volal, jestli s nimi nepojedu v létě do Chorvatska, ale musela jsem odmítnout. Už mám totiž koupený zájezd. Letím do Egypta, k Rudému moři, protože jsem si přečetla, že v něm jsou ty nejkrásnější korálové útesy. V pětašedesáti se učím potápět. Můj dávný sen o moři se totiž proměnil – už nejde jen o to, stát na břehu a dívat se. Teď chci vidět, co se skrývá pod hladinou. A vím, že na to není nikdy pozdě.
