Článek
Potřeboval jsem být chvíli sám. A vůbec jsem nečekal, že právě ve městě, kde jsou všichni neustále v pohybu, kde nikdo nemá čas, a kde tě nikdo nezná, najdu někoho, kdo mě zastaví. Doslova i obrazně.
Nejdřív to vypadalo jako jeden z těch klasických plánů, co si člověk dělá, když už neví, co dál. Po pár letech v agentuře jsem byl vyhořelý, unavený, přehlcený. Každý kafe chutnalo stejně, každá porada byla stejná. A i když jsem měl všechno, co se má – práci, byt, pár přátel, zdraví – něco mi chybělo. Ne nějaká velká romantika, to ne. Spíš pocit, že dělám něco, co má smysl. Že žiju a nejsem jen figurka, co opakuje pořád dokola ty samý pohyby. Tak jsem si sbalil batoh, koupil letenku na tři měsíce a rozhodl se, že prostě zmizím. Že nechám věci plynout.
První týdny byly přesně takový, jaký jsem si je vysnil. Dlouhý toulky městem, kafe sám se sebou, psaní do sešitu, pozorování lidí v Central Parku, tichý večery na střeše malého AirBnB v Brooklynu. Nasával jsem atmosféru, fotil si výklady knihkupectví a zapisoval si do notýsku všechno, co mě napadlo. Myslel jsem si, že se konečně probouzím, že znovu slyším vlastní myšlenky. Byl jsem spokojený. Ale něco pořád zůstávalo zavřené. Jako kdyby se mi nechtělo úplně otevřít.
A pak jsem potkal ji. Úplnou náhodou. V antikvariátu na Lower East Side, kde jsem se schoval před deštěm. Stála u regálu s poezií a listovala nějakou knížkou, měla deštník pod paží a vlasy mokré tak, že jí pramínky visely do obličeje. Vypadala ztraceně, ale zároveň jako někdo, kdo přesně ví, co hledá. Nevím proč, ale oslovil jsem ji. Řekl jsem něco úplně hloupého o tom, že taky utíkám před deštěm, a ona se zasmála. Upřímně, srdečně. Ne tak, jak se smějí lidi ze zdvořilosti.
Jmenovala se Maya. Byla napůl Korejka, napůl Irka, žila v New Yorku od dvaceti a pracovala jako překladatelka. Měla neuvěřitelně citlivý jazyk na slova, mluvila tak klidně, že i hluk velkoměsta kolem ní ztrácel ostrost. Povídali jsme si v tom antikvariátu skoro dvě hodiny. O knihách, o tom, proč má ráda jazyk, o tom, že často překládá básně, protože v nich je všechno nahé a bez příkras. A mně se během toho rozhovoru začaly v hlavě promítat věci, o kterých jsem si myslel, že jsou dávno dané.
Začali jsme se vídat. Ne jako v nějakým americkým filmu, žádný večeře při svíčkách, žádné dramatické scény v dešti. Spíš obyčejně, tiše, přirozeně. Chodili jsme po galeriích, povídali si na schodech, sdíleli ticho. Byl jsem s ní jiný. Ne lepší nebo výřečnější – spíš pravdivější. Nemusel jsem nic vysvětlovat. Nemusel jsem být zajímavý. A to bylo možná to nejvíc.
Jednou v noci jsme seděli na břehu Hudsonu a Maya se mě zeptala, proč jsem vlastně přijel do New Yorku. A já na tu otázku poprvé neuměl odpovědět. Teda – věděl jsem, co bych řekl komukoliv jinému: že jsem hledal inspiraci, že jsem chtěl tvořit, psát, fotit. Ale když se zeptala ona, všechno to najednou znělo prázdně. Protože pravda byla, že jsem tam přijel, abych utekl. Sám před sebou.
A Maya to poznala. Nevyčítala mi to. Jen mi řekla: „Lidi, co utíkají, někdy náhodou narazí na to, před čím utíkali.
