Článek
Babička byla ta, která mě naučila vařit, šít, poznávat bylinky podle vůně a vyšívat u rádia. A taky ta, která měla doma neuvěřitelný chaos. Věděli jsme, že na půdě je plno věcí, které tam skladovala posledních čtyřicet let. A když jsme se konečně dostali k těm zaprášeným krabicím, nikdo z nás nečekal, co v jedné z nich objevíme.
Byla to nenápadná papírová krabice, převázaná provázkem. Vedle ní byly krabice se starými ubrusy, svetry, pohledy. Tahle vypadala jako směs všeho – trochu papírnictví, trochu hraček, trochu kovového harampádí. Když jsem ji otevřela, ucítila jsem typickou vůni starých věcí – směs vosku, dřeva a času. Prohrabávala jsem se drobnostmi, když jsem ucítila pod prsty něco těžšího. Byla to plechová krabička od sušenek. Opatrně jsem ji otevřela – a uvnitř ležely tři staré kovové odznaky, pár prstýnků a jedna zvláštní plastová hračka. Nepatrná figurka, skoro jako dětský přívěšek. A právě ta mě zaujala.
Byla to malá figurka Pokémon – konkrétně Charizard z první edice z roku 1999. Babička o tom nemohla mít ani tušení. Pravděpodobně patřil jednomu z mých bratranců, kteří si ho u ní nechali, a ona všechno sbírala a nikdy nic nevyhodila. Ale mně ta figurka byla povědomá. A když jsem se podívala blíž, poznala jsem, že nejde o obyčejný přívěšek – byla to sběratelská karta v plastovém pouzdře. Edice Shadowless First Edition Holo Charizard. Ano, přesně ta, o které se píše v článcích o nejdražších karetních nálezech posledních let.
Nevěřila jsem vlastním očím. Samozřejmě jsem si říkala – to je jen podobná, určitě falešná. Ale něco mi říkalo, ať to ověřím. O pár dní později jsem ji vzala do specializované prodejny sběratelských předmětů. Mladík za pultem se na ni podíval a doslova ztuhl. „Tohle je originál. A v tomhle stavu… to je zázrak.“ Doporučil mi, ať ji dám ohodnotit certifikovaným znalcem a případně poslat do aukce.
A tak jsem to udělala. Karta byla skutečně pravá. A její hodnota? Podle odhadu z aukční síně v USA by v současném stavu mohla dosáhnout až 350 000 Kč, v zámoří i přes 20 000 dolarů, pokud by se našel správný kupec. Nevěřila jsem tomu. Seděla jsem s tím papírem v ruce a nechápala, že něco, co někdo kdysi dostal v balíčku za pár korun, může dnes mít takovou cenu. A hlavně – že to celou dobu leželo na půdě mezi háčkovanými dečkami a starými sponkami do vlasů.
Od té doby jsem začala vnímat věci jinak. Přestala jsem říkat slovu „harampádí“ s despektem. Protože dnes, když se retro vrátilo do módy a sběratelský trh roste jako nikdy dřív, mohou mít i zdánlivě bezcenné předměty obrovskou hodnotu. Staré hračky z 80. a 90. let, komiksy, vinylové desky, první edice knih, odznaky z Olympiády, reklamní plechovky, původní LEGO sety, Tamagotchi – to všechno dnes může znamenat tisíce i desetitisíce korun.
Některé věci už ani nemáme kde koupit. Kdo by dnes řekl, že obyčejná telefonní karta z devadesátých let se dnes prodává za 2 000 korun? Nebo že hračka Kinder Surprise z první série „Crazy Crocos“ může mít hodnotu i několik set korun? Lidé tyto předměty často vyhazují, netušíce, že se jejich cena s časem několikanásobně zhodnotila.
Co tím chci říct? Že se někdy vyplatí nedívat se na staré věci jen jako na odpad. Babička mi zanechala něco mnohem cennějšího než peníze. Nejen, že mi připomněla, jak pečlivě uchovávala vzpomínky, ale nechtěně mi pomohla k částce, která mi doslova změnila finanční situaci. Díky tomu jsem mohla splatit část hypotéky a dopřát si něco, na co bych jinak neměla – volnost bez pocitu, že každý měsíc počítám každou korunu.
Od té doby říkám každému: Podívej se pořádně na to, co ti leží doma na půdě. Možná tam najdeš vzpomínky. A možná taky poklad.
