Článek
Když jsme se před rokem nastěhovali k tchyni, myslela jsem, že to bude dočasné řešení. Než si našetříme na vlastní bydlení. Drobné poznámky o tom, jak vařím, jak uklízím, jak se starám o jejího syna byly na denním pořádku. Pak přišly větší zásahy – přerovnávala mi věci v kuchyni, měnila pořadí prádla v pračce, kontrolovala nákupy. Teď už otevřeně kritizuje každý můj krok. A manžel? Ten jen mlčí a krčí rameny, že „maminka to myslí dobře“.
Nejhorší jsou společné večeře. Sedí naproti mně a komentuje každé sousto. „To jsi uvařila takhle schválně?“ „Tohle můj syn nikdy nejedl.“ „Za mých časů se vařilo jinak.“ A když se ohradím, jsem já ta špatná. Ta nevděčná. Ta, co „nemá úctu ke starším“.
Moje soukromí neexistuje. Vstupuje do našeho pokoje bez klepání, prohrabává mi věci, čte mi zprávy v telefonu, když ho někde zapomenu. Když jsem si stěžovala manželovi, řekl mi, že přeháním. Že je to přece její dům, tak má právo dělat si, co chce.
Minulý týden překročila všechny meze. Pozvala na návštěvu svoji kamarádku a celé odpoledne probíraly, jaká jsem neschopná snacha. Že její syn si zaslouží někoho lepšího. Že ona v mém věku už měla perfektně vedený dům. Že nechápe, jak s někým takovým její syn může žít.
A co dělá můj manžel? Sedí u televize a tváří se, že nic neslyší. Když mu to vyčítám, říká, že si to beru moc osobně. Že jeho máma je už taková. Že musím být tolerantní. Tolerantní? K někomu, kdo mi systematicky ničí život a přehlíží mě?
Tchyně má na všechno svůj názor. Na to, jak se oblékám, jak mluvím, kam chodím. Dokonce mi radí, kdy mám otěhotnět – prý už je nejvyšší čas, aby měla vnoučata. Jako bych byla nějaký stroj na děti. Když jsem řekla, že na děti ještě nespěcháme, div neomdlela. Prý jsem sobecká a bezohledná.
Nejhorší jsou ty její „dobře míněné rady“. Jak mám prát manželovy košile. Jak mu mám skládat ponožky. Jak často mu mám žehlit pyžamo. Všechno musí být podle jejích představ, podle jejích standardů. A když ne? Následuje přednáška o tom, jak jsem líná.
Už ani nemůžu pozvat vlastní rodiče na návštěvu. Pokaždé má nějaké připomínky. Že dělají nepořádek. Že moc jedí. Že jsou moc hluční. Že by sem neměli chodit tak často – je to přece její dům. Zatímco její příbuzní tu můžou být od rána do večera.
Manžel to všechno vidí přes růžové brýle. Pro něj je to pořád ta milující maminka, která mu celý život sloužila. Nevidí tu manipulativní ženu, která se snaží ovládat každý aspekt našeho života. Která mi dává jasně najevo, že v tomhle domě budu vždycky vetřelec.
Někdy v noci, když nemůžu spát, přemýšlím, jak dlouho to ještě vydržím. Jestli má cenu bojovat o manželství, kde jsem jen třetí kolo u vozu. Jestli se někdy dočkáme vlastního bydlení, nebo je tohle součást jejího plánu – mít synáčka navždy u sebe.
Tchyně není jen příbuzný – je to diagnóza. Diagnóza, která pomalu, ale jistě ničí manželství. A můj muž? Ten si dál hraje na mrtvého brouka a doufá, že se to mezi námi nějak vyřeší samo. Ale ono se to nevyřeší. Protože dokud se nepostaví za svou ženu, bude jeho matka vždycky vyhrávat.
A tak žiji den za dnem v domě, který není můj, s ženou, která mě nenávidí, a s mužem, který to odmítá vidět. Tohle není život – je to trest. Trest za to, že jsem si vzala muže, který nikdy nepřestřihl pupeční šňůru.
