Článek
Minulý víkend jsem byla na svatbě. Ne, nebyla to svatba mé nejlepší kamarádky nebo blízké sestřenice. Byla to svatba vzdálené příbuzné, kterou vídám jednou za uherský rok. Upřímně, ani jsem tam nechtěla jít, ale mamka mě přemluvila. „Co by si lidi pomysleli, kdyby nikdo z naší rodiny nepřišel?“ No, a tak jsem šla.
Svatba byla, jak se dalo čekat – okázalá, drahá, s hromadou jídla a pití. Nevěsta v šatech za desítky tisíc, ženich v drahém obleku, hostina jak pro královskou rodinu. A já tam seděla v šatech z druhé ruky, které jsem koupila za tři stovky v sekáči, a přemýšlela, jak zaplatím nájem příští týden.
Víte, poslední měsíce pro mě nebyly zrovna lehké. Přišla jsem o práci, nemocenská nestačí ani na pokrytí základních výdajů a úspory se tenčí rychleji, než bych si přála. Každá koruna dobrá, jak říkávala moje babička.
A tak když jsem viděla ty hory jídla, to plýtvání, ty nedojedené talíře… něco ve mně se zlomilo. Proč by to všechno mělo přijít nazmar? Proč bych si nemohla vzít něco domů, když je toho tolik, že to stejně nikdo nesní?
Nejdřív jsem to udělala nenápadně. Vzala jsem si ubrousek a zabalila do něj pár chlebíčků. Strčila jsem je do kabelky a rozhlédla se, jestli mě někdo nevidí. Nikdo si ničeho nevšiml. Všichni byli příliš zaujatí tancem, pitím, vlastními konverzacemi.
A tak jsem pokračovala. Další chlebíčky. Kousek dortu. Pár jednohubek. Malou lahev vína, která stála na našem stole neotevřená. Moje kabelka se plnila a s ní rostlo i moje sebevědomí.
„Vždyť je to jedno,“ říkala jsem si. „Stejně by to vyhodili. A mně to pomůže přežít další týden.“
Kolem jedenácté, když už byla zábava v plném proudu a nikdo by mě stejně nepostrádal, jsem se nenápadně vytratila. S kabelkou plnou jídla a pití jsem nasedla na noční autobus a jela domů. Cítila jsem se jako zlodějka, ale zároveň jako vítěz. Ušetřila jsem! Budu mít co jíst další tři dny!
Doma jsem všechno vyskládala na stůl a udělala inventuru své kořisti. Deset chlebíčků, šest jednohubek, dva kusy dortu, lahev vína, pár kousků řízku, a dokonce i malá krabička s cukrovím, kterou jsem sebrala ze stolu s výslužkami. Hotový poklad pro někoho, kdo počítá každou korunu.
Ale pak, když jsem se dívala na to všechno jídlo rozložené na stole, mě přepadl zvláštní pocit. Směs studu, viny, ale i jakési prazvláštní hrdosti. Co by řekla moje máma, kdyby věděla, že její dcera krade jídlo ze svatby? Co by řekli ti bohatí příbuzní, kdyby tušili, že zatímco oni rozhazují peníze za zbytečnosti, já nemám ani na základní potraviny?
Ano, možná to nebylo úplně správné. Možná to nebylo podle etikety. Ale v době, kdy jedni plýtvají a druzí nemají co jíst, mi to přijde jako menší zlo. Jídlo by stejně skončilo v koši. Takhle aspoň posloužilo někomu, kdo ho opravdu potřeboval.
A upřímně? Nebyla jsem tam jediná. Viděla jsem, jak si babička od vedle strká do kabelky chlebíčky. Jak si teta z druhého kolena balí řízky „pro pejska“. Jak si bratranec nevěsty plní kapsy cukrovím. Jsme národ, který prošel válkami, komunismem, nedostatkem. Máme to v krvi – když je příležitost, přilepšit si, uděláme to.
Takže ano, šla jsem na svatbu, najedla jsem se, nabrala si do tašky jídlo a pití a šla jsem domů. Hlavně že jsem ušetřila. A víte co? Udělala bych to znovu. Protože když jde o přežití, jdou pravidla slušného chování stranou.
A jestli mě za to někdo odsoudí? Ať si zkusí žít z nemocenské. Ať si zkusí vybírat mezi zaplacením nájmu a koupí jídla. Pak si můžeme promluvit o morálce a etiketě.
Mezitím si dám chlebíček. Mimochodem, byly vážně výborné.
