Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset napsat takový příběh. O tom, jak mě nadchl inzerát na byt, ale když jsem ho uviděla naživo, vzala jsem nohy na ramena. Musím ale varovat ostatní před tím, co se může skrývat za těmi lákavými nabídkami bytů.
Jako studentka v Praze zoufale hledám bydlení. Je to peklo - ceny jsou astronomické a najít něco slušného je skoro nemožné. Když jsem narazila na inzerát slibující „skvělé studentské bydlení“ za překvapivě dobrou cenu, nedalo mi to.
Fotky nevypadaly špatně. Nic luxusního, ale působilo to čistě a útulně. Majitel sliboval plně vybavené pokoje blízko centra. Znělo to jako splněný sen. S nadějí jsem si domluvila prohlídku.
To, co jsem tam našla, mi vzalo dech. Bohužel v tom nejhorším smyslu.
Dům zvenku připomínal spíš ruinu, ale říkala jsem si - neodsuzuj knihu podle obalu. Jenže když mě majitel vzal dovnitř, měla jsem pocit, že jsem vkročila do scény z hororu.
Zdi byly špinavé, tapety se odlupovaly a všude byly divné skvrny. Podlaha při každém kroku děsivě vrzala. A to nejhorší teprve přišlo.
Ten „plně vybavený“ pokoj byl noční můra. Uprostřed stála kovová konstrukce, která vypadala jako z věznice. Byla to palanda, ale taková, že by se na ní bál spát i kaskadér. Vypadala, že se každou chvíli sesype.
„Tady se pohodlně vyspí čtyři studenti,“ prohlásil majitel pyšně. Čtyři? V tomhle kutlochu? Vždyť tady by se stěží otočil jeden člověk!
V místnosti kromě té strašidelné palandy nebylo vůbec nic. Žádná skříň, žádný stůl, prostě nic. Jen holé zdi a podlaha, která pamatovala lepší časy.
„A kde je kuchyň a koupelna?“ zeptala jsem se s obavami.
Ukázal na chodbu. „Společná kuchyň pro celé patro,“ řekl a otevřel místnost, která vypadala jako vetešnictví. Sporák pamatoval první republiku a lednička vydávala zvuky jako umírající velryba.
Koupelna? To byla kapitola sama pro sebe. Špína, plíseň na zdech a záchod, na který bych si nesedla ani v rukavicích. A tohle „luxusní zařízení“ mělo sloužit celému patru. Představa sdílení s desítkami dalších studentů mi způsobila husí kůži.
V tu chvíli jsem věděla, že musím pryč. Zakoktala jsem nějakou výmluvu a prakticky utekla. Celou cestu domů se mi třásly ruce.
Když jsem se uklidnila, začala jsem si o tom „báječném“ pronajímateli něco zjišťovat. A bylo to ještě horší, než jsem čekala.
Ukázalo se, že provozuje víc takových „studentských bytů“ po celé Praze. A co je nejhorší - vydělává na tom pěkné peníze. Nechápu, jak může někdo nabízet takové podmínky a ještě za to chtít platit.
Nakonec jsem se rozhodla jednat. Založila jsem online skupinu, kde si studenti můžou vyměňovat zkušenosti s podobnými nabídkami a varovat ostatní. Protože mlčet by bylo stejně špatné jako ty podmínky nabízet.
Vím, že hledání bytu v Praze je frustrující a že někdy máme pocit, že musíme vzít první nabídku. Ale věřte mi - žádné studium nestojí za to, abyste žili v podmínkách, které ohrožují vaše zdraví a důstojnost.
Zdroje:Autorský článek
