Článek
Je mi padesát a pořád si chodím k rodičům pro peníze. A víte co? Vůbec se za to nestydím. Oni mají našetřeno, já ne, tak proč by mi nemohli přispívat? Stejně ty peníze jednou zdědím, tak ať si je užiji už teď.
Každý první den v měsíci probíhá stejně. Přijdu na návštěvu, dám si s nimi kafé, popovídáme si a pak dostanu obálku s penězi. Většinou deset, někdy i patnáct tisíc. Máma sice občas brblá, že bych si ve svém věku měl vystačit sám, ale táta ji vždycky uklidní. Prý jsou rádi, že mi můžou pomoct.
Jasně, mohl bych si najít lepší práci nebo míň utrácet. Ale proč? Rodiče mají našetřeno, důchody jim stačí na život a já díky jejich penězům můžu žít, a užívat si, jak chci. Dvakrát ročně jedu k moři, kupuji si značkové oblečení, chodím do restaurací.
Někdo řekne, že je to trapné, brát v padesáti peníze od rodičů. Ale já to vidím jinak. Oni celý život šetřili, nikam nejezdili, nekupovali si nic extra. A na co? Aby ty peníze ležely v bance? Lepší, když je někdo užije. A kdo jiný než jejich jediný syn?
Kamarádi se mi smějí, že jsem mamánek. Ale to jsou jen závistivci. Jejich rodiče buď nemají, nebo jim nedají ani korunu. Já aspoň můžu žít na úrovni. Minulý měsíc jsem byl v Egyptě, příští měsíc jedu do Řecka. A všechno z rodičovských peněz.
Někdy přemýšlím, co bude, až tady rodiče nebudou. Ale to je ještě daleko. Táta má sedmdesát pět, máma sedmdesát dva, jsou relativně zdraví. A až nebudou? No, zdědím barák a úspory. Nějak bylo, nějak bude.
Sestra se zlobí, že je využívám. Že bych se měl stydět tahat z nich ve svém věku peníze. Ale co ona ví? Žije v Americe, má dobrou práci, manžela. Já jsem rozvedený, pracuji jako skladník a bez rodičovské podpory bych si nemohl dovolit ani polovinu věcí co teď.
Minule mi máma říkala, že by chtěli jet na lázeňský pobyt. Hned jsem jí to rozmluvil. Nač utrácet? Ať si radši odpočinou doma na zahradě a ty peníze dají mně na dovolenou. Stejně by je tam jen okradli.
A víte, co je nejlepší? Že se za to vůbec nestydím. Proč taky? Jsou to moji rodiče, mají peníze a já jsem jejich syn. Je přece normální, že mi pomáhají. A že mi je padesát? Věk je jen číslo.
Někdy si říkám, že bych měl být samostatnější. Ale pak si vzpomenu na všechny ty věci, které si díky jejich penězům můžu dovolit, a rychle na ty myšlenky zapomenu. Život je krátký a peníze jsou od toho, aby se utrácely.
Proto píšu tento článek. Ne proto, že bych se chtěl chlubit, ale proto, že je spousta lidí jako já. Lidí, kteří berou od rodičů peníze i v dospělosti. A není na tom nic špatného. Dokud rodiče mají a chtějí dávat, proč to nevyužít?
A těm, co to odsuzují? Až budou jejich rodiče bohatí a ochotní jim přispívat, možná změní názor. Do té doby ať si nechají své morální soudy pro sebe. Já si zatím půjdu pro svou měsíční obálku.
Zdroje: Autorský text
