Článek
Pracuju už patnáct let jako účetní, mám našetřeno, žiju sama v bytě, který jsem zdědila po babičce. Někdo by řekl, že mám život uspořádaný. A taky jsem si to myslela. Až do chvíle, kdy jsem se rozhodla pomoci své mladší sestře.
Martina je o pět let mladší než já. Vždycky byla ta spontánnější, ta, která se vrhala do všeho po hlavě. Zatímco já jsem pečlivě studovala a pak hledala stabilní práci, ona cestovala, střídala zaměstnání a partnery. Až před třemi lety potkala Lukáše, se kterým se usadila a mají spolu dvouletou Adélku.
Konečně se zdálo, že našla, co hledala – lásku, rodinu, stabilitu. Jenže pak přišel ten telefonát.
„Jano, můžu se stavit? Potřebovala bych s tebou něco probrat,“ řekla mi jednoho večera do telefonu. V jejím hlase bylo cosi naléhavého.
O dvě hodiny později jsme seděly u mě v kuchyni. Martina vypadala ustaraně, což u ní nebývá zvykem. Vždycky to byla spíš ona, kdo rozdával optimismus.
„Potřebujeme ručitele na hypotéku,“ vyhrkla, když jsem před ni postavila hrnek s čajem. „S Lukášem jsme našli skvělý byt, ale banka nám nechce dát celou částku bez ručitele. A víš, že máma s tátou už ručí bráchovi…“
Naši rodiče skutečně ručili našemu bratrovi na jeho podnikání, a navíc jsou už v důchodu. Takže logicky se Martina obrátila na mě.
Chvíli jsem váhala. Ne že bych sestře nechtěla pomoct, ale byla jsem vždy opatrná v těchto věcech. Jenže její prosebný výraz, představa malé Adélky, která by mohla vyrůstat ve vlastním pokojíčku, místo pronajatého bytu velikosti větší krabice od bot… A taky fakt, že Lukáš měl stabilní práci v IT firmě. Co by se mohlo pokazit?
„Dobře, pomůžu vám,“ řekla jsem nakonec a Martina mě objala tak pevně, že jsem skoro nemohla dýchat. První rok bylo všechno v pořádku. Martina mi pravidelně posílala fotky, jak zvelebují nový byt, jak Adélka roste. Lukáš dokonce dostal povýšení. Všechno se zdálo být na správné cestě.
A pak to přišlo. Zničehonic. Lukáš dostal padáka. Prý reorganizace ve firmě. A najednou bylo všechno jinak. „Je to jen dočasné,“ ujišťovala mě Martina přes telefon. „Lukáš už má několik pohovorů, určitě brzy něco najde.“
Jenže měsíce plynuly a nic se nedělo. Lukáš sice chodil na pohovory, ale práci ne a ne najít. Martina začala pracovat na částečný úvazek v místním supermarketu, ale s malým dítětem toho moc nezvládla. A pak jednoho dne mi volali z banky. „Paní Nováková, platby hypotéky, za kterou ručíte, jsou tři měsíce v prodlení. Podle smlouvy…“
To, co následovalo, byla noční můra. Postupně jsem zjistila, že sestřin manžel nejenže nemá práci, ale utápí svou frustraci v automatech. Peníze, které měly jít na hypotéku, mizely neznámo kam. Stála jsem před volbou – buď nechat sestru a její rodinu na holičkách, nebo začít splácet hypotéku za ně. Jako ručitelka jsem k tomu byla právně zavázaná. Zvolila jsem to druhé.
Tím začalo šest měsíců pekla. Moje úspory se tenčily, vztahy v rodině se vyhrotily. Lukáš mě obviňoval, že se pletu do jejich života, Martina byla chycená mezi dvěma ohni. Nakonec jsem musela udělat to nejtěžší rozhodnutí – pronajala jsem svůj byt a přestěhovala se ke kamarádce, abych mohla splácet dvě hypotéky. Ten den, kdy jsem balila své věci, mi volala matka.
„Co jsi to udělala, Jano? Martina s Lukášem se hádají každý den, Lukáš dokonce vyhrožuje rozvodem. Říká, že jsi rozvrátila jejich rodinu tím, že jsi začala zasahovat…“ Seděla jsem na podlaze mezi krabicemi a nevěřila vlastním uším. Já že jsem rozvrátila jejich rodinu? Já, která jsem obětovala vlastní domov, abych zachránila ten jejich?
Dnes je to rok od té doby. Bydlím stále u kamarádky Kristýny, splácím sestřinu hypotéku a poslouchám, jak jsem ta zlá, která všechno zničila. Martina se nakonec s Lukášem rozvedla, byt šel do dražby (i když to díky mým platbám trvalo déle, takže získali lepší cenu) a já se pomalu dostávám z dluhů.
Nejhorší na tom všem není ani tak finanční ztráta, ale vědomí, že v očích části rodiny jsem stále ta, která způsobila problémy. Nevyčítám Martině nic – i ona byla obětí situace. Ale naučila jsem se tvrdou lekci: někdy i ta nejlépe míněná pomoc může skončit katastrofou. A přesto, kdybych se měla znovu rozhodnout, asi bych udělala to samé. Protože rodina je rodina. I když to občas bolí.
