Článek
Moje čtyřletá dcera na nich minulý týden předváděla gymnastické cviky a výsledek byl jasný na první pohled – levá stranice visela pod divným úhlem a pravé sklo se lehce vyklápělo, když jsem se smála. Až do včerejška, kdy jsem si při nasazování brýlí škrábla hrotem stranice do oka.
Do optiky jsem vstoupila s pocitem provinilosti, jako kdybych zanedbávala něco důležitého. Malý krámek na rohu naší ulice tam byl už roky, ale byla jsem tam teprve podruhé. Uvnitř to vonělo dezinfekcí a ještě něčím, co jsem nedokázala identifikovat. Mladá prodavačka za pultem telefonovala a jen mi kývla, ať se posadím.
Čekala jsem a rozhlížela se po stovkách brýlí vystavených na stěnách. Byly tam klasické, extravagantní, tenké, tlusté, barevné i nenápadné. Přemýšlela jsem, jestli bych neměla být odvážnější a vzít si nějaké výraznější než ty nudné černé, které jsem nosila posledních pět let.
Po chvíli z vedlejší místnosti vyšel starší pán v bílém plášti. Měl vlasy bílé jako sníh a kulaté brýle, které mu dodávaly vzhled profesora z Bradavic. Usmál se na mě a přisedl si na malou stoličku naproti.
„Dobrý den, co pro vás mohu udělat?“ zeptal se a pozorně si prohlížel mé poničené brýle, které jsem držela v ruce. „Dobrý den, potřebovala bych nové brýle. Tyhle už jsou… no, v havarijním stavu,“ řekla jsem a podala mu je.
Vzal si je opatrně, jako by to byl vzácný artefakt, a začal je zkoumat. Otáčel je v prstech, prohlížel pod lampou a tiše si pro sebe něco mumlal. „Víte, že tyhle jsou úplně zbytečné?“ pronesl najednou. Zamrkala jsem překvapeně. „Prosím? Jak to myslíte, zbytečné? Bez nich skoro nevidím.“
„To je jasné, ale to není to, co myslím,“ řekl a položil mé brýle na stůl. „Myslím tím, že jsou to ty nejzákladnější a nejlevnější brýle, jaké si člověk může koupit. A podle vašeho předchozího předpisu máte docela silnou dioptrickou vadu. Nosíte je denně, od rána do večera?“
Přikývla jsem. Začínala jsem se cítit trochu nesvá, jako bych udělala něco špatně. „A přesto jste nikdy neinvestovala do kvalitních skel? Do pohodlných obrouček? Zajímá vás vůbec, přes co se díváte na svět?“
Jeho otázka mě zaskočila. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela. Brýle byly pro mě vždycky jen nutné zlo, něco, co potřebuju, abych viděla. Něco, co si nasadím ráno a večer sundám, aniž bych jim věnovala pozornost. „Upřímně? Asi ne,“ odpověděla jsem po chvíli. „Vždycky jsem brala brýle jako… prostě brýle. Nástroj, nic víc.“
Optik si povzdechl a zavrtěl hlavou. „To je jako kdybyste chodila celý život v botách, které vás tlačí, protože jsou to prostě boty. Nebo spala na tvrdé matraci, protože je to prostě postel. Vaše oči si zaslouží lepší zacházení.“
Seděla jsem tam a cítila zvláštní směs zahanbení a pobavení. Měl pravdu. Utratila jsem víc peněz za kabelku, kterou nosím jen občas, než za brýle, které mám na nose každý den. „Víte co? Máte pravdu,“ řekla jsem nakonec. „Ukažte mi, co byste mi doporučil.“
Následující hodina byla jako malé dobrodružství. Optik mi vysvětloval rozdíly mezi různými druhy skel, jejich výhody i nevýhody. Ukazoval mi, jak některá skla blokují modré světlo z obrazovek, jiná se zatmavují na slunci. Předváděl mi různé typy obrouček a trpělivě vysvětloval, které se hodí k mému tvaru obličeje.
Nakonec jsem si vybrala elegantní obroučky v jemné vínové barvě a skla s antireflexní vrstvou a ochranou proti modrému světlu. Stály třikrát tolik, co mé předchozí brýle, ale poprvé v životě jsem se na nové brýle těšila.
Když jsem za týden přišla na vyzvednutí, optik mi je slavnostně předal a nechal mě, ať si je vyzkouším. Nasadila jsem je a překvapeně zamrkala. Svět byl najednou jasnější, ostřejší, bez odlesků. A co víc – brýle byly tak lehké, že jsem téměř necítila, že je mám.
„No, co říkáte?“ zeptal se s úsměvem. „Je to… wow. Nevěděla jsem, že může být takový rozdíl,“ odpověděla jsem upřímně. Cestou domů jsem přemýšlela o tom, kolik věcí ve svém životě beru jako samozřejmost, aniž bych se zamyslela nad jejich kvalitou. Kolik každodenních maličkostí ovlivňuje, jak vnímám svět kolem sebe.
Od té doby pokaždé, když si nasazuji brýle, si uvědomím, jak důležitá může být věc, kterou téměř nevnímáme. A že někdy stojí za to investovat do toho, co používáme denně, i když to není to nejblyštivější, co můžeme světu ukázat.
