Článek
Sandály z minulého léta už vypadají opotřebovaně, tenisky mají díru na palci a ty sváteční, které nosím jen na zvláštní příležitosti, mě po hodině chůze spolehlivě donutí přemýšlet o amputaci. A tak jsem se rozhodla, že si koupím nové boty. Takové, které budou pohodlné, hezké a ideálně levné. Kombinace, která zní jako kalorická bomba bez kalorií – příliš krásná, než aby byla skutečná.
V sobotu ráno jsem vyrazila do nákupního centra. Procházela jsem obchod za obchodem a všude narážela na stejný problém – buď byly boty hezké, ale stály tolik, že bych na ně musela vzít půjčku, nebo byly levné, ale vypadaly jako něco, co by odmítl nosit i bezdomovec s velmi omezeným vkusem. A pak jsem ho uviděla – malý obchod v rohu pasáže, s výlohou plnou slušně vypadající obuvi a cedulí „SLEVA 70%“ přes celé okno. Jako by se přede mnou otevřela nebeská brána.
Vešla jsem dovnitř s pocitem lovce, který právě objevil zlatý důl. Obchod byl malý, trochu stísněný, ale plný bot. Na první pohled vypadaly jako slušná kvalita. Vzala jsem do ruky černé kotníkové boty s malým podpatkem – přesně takové, jaké jsem hledala. Cenovka ukazovala 399 Kč. Za tuhle cenu by to byl skoro zločin je nekoupit.
K pultu přišel prodavač – muž kolem čtyřicítky, s prošedivělými spánky a unavenýma očima. „Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se s profesionálním úsměvem, který ale nedosahoval až k jeho očím.
„Dobrý den, ráda bych si vyzkoušela tyhle v osmičce,“ odpověděla jsem a podala mu boty. Odešel do skladu a já jsem se mezitím rozhlížela po obchodě. Teprve teď jsem si všimla, že některé boty vypadají trochu jinak než ve výloze. Materiál se zdál být levnější, švy nedokonalé a podrážky tenčí. Začala jsem mít podezření, že ten obchod je možná příliš krásný, než aby byl skutečný.
Prodavač se vrátil s krabicí v ruce. „Tady máte, zkuste si je,“ řekl a podal mi boty. Vyzula jsem se a natáhla si je na nohy. Padly jako ulité. Byly lehké, celkem pohodlné a za tu cenu… No, řekněme, že mé peněžence se ulevilo. Přešla jsem několikrát po obchodě, abych si je vyzkoušela. Na první pohled v pořádku. Podívala jsem se na prodavače a usmála se. „Vezmu si je.“
A pak se stalo něco zvláštního. Prodavač se na mě podíval, a místo aby se usmál a spěchal k pokladně, aby si zajistil prodej, dlouze si povzdechl. „Víte, měl bych vám něco říct.“ Zarazila jsem se. „Tyto boty nevydrží déle než měsíc při každodenním nošení.“ Zírala jsem na něj, jako by mi právě oznámil, že jsem vyhrála v loterii, ale výhru mi nemůže dát. „Cože?“
„Podívejte se na švy,“ ukázal na spoj mezi svrškem a podrážkou. „Jsou lepené, ne šité. První déšť a začnou se odlupovat. A podrážka je z levného materiálu, za pár týdnů se prošlape.“ Mluvil tiše, jako by se bál, že nás někdo uslyší. „Jsou levné z dobrého důvodu. Jsou to kopie známých značek, ale vyrobené… řekněme s minimálními náklady.“
Stála jsem tam v jeho obchodě, s jednou nohou v botě, o které mi právě řekl, že je prakticky jednorázová, a druhou naboso, a nevěděla jsem, co říct. Proč mi to říká? Nepřišel by o provizi nebo něco podobného? „Proč mi to říkáte?“ zeptala jsem se konečně.
Pokrčil rameny a na chvíli se zdálo, že hledá slova. „Víte, prodávám tyhle boty už pět let. Ze začátku jsem lidem nic neříkal. Prodal jsem jim boty, oni odešli spokojení… a za měsíc se vrátili naštvaní. A já… já už nemůžu vidět další zklamaný obličej.“ Zula jsem si botu a vrátila ji do krabice. „Děkuji za upřímnost. Asi si je nevezmu.“
Přikývl, a myslím, že jsem v jeho očích zahlédla úlevu. Když jsem odcházela z obchodu, přemýšlela jsem, proč mi to řekl. Mohl mlčet, prodat mi ty boty a já bych odešla spokojená – aspoň na chvíli. Možná je někdy lepší slyšet pravdu, i když není taková, jakou bychom si přáli.
Ten den jsem si žádné boty nekoupila. Místo toho jsem šla domů a začala šetřit na pár kvalitních bot, které mi vydrží déle než jedna sezona. A kdykoliv teď vidím obchod s neuvěřitelně levným zbožím, vzpomenu si na toho prodavače s unavenýma očima, který mi připomněl staré přísloví – nejsme dost bohatí, abychom si mohli kupovat levné věci.
