Článek
Že pokud nebude zažívat nedostatek, nebude mít potřebu krást. Ano. Krást. To slovo se mi pořád nechce vyslovit. Moje dcera. Můj malý andílek. Moje hodná, slušná holka, co má všechno. Jak se to mohlo stát? Jak jsem to mohla přehlédnout?
Zvláštní chování
Poslední týdny byla jiná. Chvílemi odtažitá, chvílemi až moc milá. Jako by si chtěla něco pojistit. Často se ptala, kdy budu doma, co mám v plánu, jestli se nechci zdržet v práci. Podezřelé otázky. Ale přičítala jsem to věku. Dospívání. Přehnané reakce, výkyvy nálad, občasné vzdorování. Normální věci. A pak jsem si jednou otevřela kabelku a něco mi nesedělo. Měla jsem tam hotovost. Nemalou částku. Připravenou na nákup, který jsem měla ten den v plánu. Ale když jsem se podívala podruhé, část bankovek chyběla. Nejdřív jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že jsem se přepočítala. Možná jsem už něco utratila a jen jsem si to neuvědomila. Možná jsem ty peníze někde odložila. Ale ten pocit… ten pocit mě nenechal být.
Začala jsem se víc dívat kolem sebe
A všimla jsem si detailů. Dcera měla na sobě tričko, které jsem jí nekupovala. Nový lak na nehty, který jsem neviděla v koupelně. Drobnosti, které se objevovaly postupně. A pak mi to docvaklo. Tohle nejsou věci, které by si mohla koupit za kapesné. Nečekala jsem, až se to vyřeší samo. Šla jsem rovnou za ní. Seděla na posteli, telefon v ruce. V klidu. „Kde jsi vzala peníze?“ zeptala jsem se bez obalu. Viděla jsem, jak na vteřinu ztuhla. Jak se jí v očích mihla panika, ale okamžitě se snažila nasadit klidnou masku „Jaké peníze?“ zvedla obočí, jako bych si snad vymýšlela. Tenhle moment jsem znala. To ticho před tím, než přijde výmluva. To váhání, jestli říct pravdu, nebo zkusit zatloukat. „Moje peníze. Ty, co mi zmizely z kabelky.“ Ticho. A pak přišla lež. První, kterou jsem slyšela.
Pak se to z ní vysypalo
„Já nevím, o čem mluvíš.“ Sedla jsem si naproti ní. Nespustila jsem z ní oči. „Dám ti šanci říct mi pravdu. Protože pokud mi teď zalžeš, bude to mnohem horší. Viděla jsem, jak se jí začaly třást prsty. Jak se jí sevřelo hrdlo. „Já… já si vzala jen trochu,“ zamumlala. „Trochu?“ zopakovala jsem a měla co dělat, abych zůstala klidná. „Na co „Na… blbosti,“ pokrčila rameny. „Na kafe. Na pár věcí. Na sázku s kamarádkou.“ Sázku? „O co šlo?“ Sklopila oči. „Vsadily jsme se… že si koupím něco drahého a řeknu, že mi to koupili rodiče.“ Nechápala jsem. „A proč? Co z toho máš?“ Zhluboka se nadechla. „Chtěla jsem… já nevím. Chtěla jsem se ukázat.“ A tady byl ten bod zlomu. Najednou to dávalo smysl. Tohle nebylo o penězích. Nebylo to o tom, že by neměla dost. Bylo to o postavení. O tom, jak ji vidí ostatní.
Všechno jsem jí vysvětlila
Dnes už neexistují taháky napsané na papírcích, dnes existuje sociální status. A ten se nevytváří tím, jaký jsi člověk, ale tím, co vlastníš. A moje dcera? Se do toho zapletla „Chápeš, co jsi udělala?“ zeptala jsem se. Přikývla. „Už to nikdy neudělám.“ Ale věděla jsem, že jen to říct nestačí. Musí pochopit, proč. A tak jsme si sedly a já jí to všechno vysvětlila. O důvěře. O tom, že peníze nejsou jen kus papíru, který můžeš kdykoliv vzít. O tom, že když ti někdo něco dá, nemáš právo si brát víc. O tom, že se nemusíš nikomu prokazovat drahými věcmi.
Viděla jsem, že to chápe. Ale zároveň jsem viděla, že tlak okolí je silnější. Že dnešní svět je jiný, než jaký byl, když jsem byla já v jejím věku. Že když chceš zapadnout, musíš něco ukázat. Musíš mít správné boty, správnou kabelku, správný telefon. A já věděla, že tohle pro ni nebude poslední zkouška. Ale jedno vím jistě. Moje peněženka už nikdy nezůstane jen tak v kabelce. A ona? Ona si teď dobře rozmyslí, jestli jí tahle hra za to stojí.
