Článek
Vždycky jsem si říkala, že právě proto, že jsem si leccos odpírala, se jí jednou povede líp než mně. Jenže realita je trochu jiná. Jí se sice vede dobře, ale já teď ve stáří často počítám každou korunu a připadám si, jako bych byla úplně sama. Všechno začalo nenápadně. Když dcera nastoupila do práce, brala jsem to jako velký úspěch. První měsíce mi nosila drobnosti, občas koupila kávu nebo mě pozvala na oběd. Byla jsem pyšná, že se jí daří a že si dokáže vydělat.
Ale postupem času se ukázalo, že ten její úspěch má i druhou stranu. Zatímco ona si začala zvykat na drahé boty, kabelky a dovolené u moře, já pořád žiju z důchodu, který je tak nízký, že musím pečlivě rozmýšlet, jestli si koupím maso, nebo radši jen zeleninu. Vždycky jsem doufala, že až dcera uvidí, jak těžce s penězi vycházím, sama od sebe mi nabídne nějakou pomoc. Ale ona ne, nikdy ji to ani nenapadlo.
Letos na podzim jsem si všimla, že můj kabát už dosloužil. Starý, prošoupaný, podšívka potrhaná a když přišlo chladno, stejně jsem se v něm třásla zimou. Říkala jsem si, že si po Vánocích koupím nový, ale když jsem spočítala, kolik mi po zaplacení nájmu a energií zůstane, zjistila jsem, že na to prostě nemám. A to jsem si vždycky dávala pozor, nikdy jsem neutrácela zbytečně. Přiznat to nahlas je pro mě těžké, ale opravdu se stydím, když mám vyjít ven a potkám známé. Oni chodí hezky oblečení a já se snažím tvářit, že mi to nevadí, i když uvnitř mě to trápí.
Dcera si přitom vůbec neodepře nic. Když přijde na návštěvu, vypráví, že byla na víkend v Paříži, že si koupila nový telefon za dvacet tisíc a že má objednanou dovolenou na Bali. Slyším to a mlčím. Nezávidím jí, naopak jsem ráda, že si může dopřát. Ale bolí mě, že jí nikdy nedojde, že by možná mohla myslet i na mě. Já jsem se jí roky obětovala, dělala dvě práce, abych zaplatila kroužky, školu a všechno, co potřebovala. Sama jsem chodila v jednom kabátě i deset let a boty jsem si kupovala až tehdy, když se ty staré rozpadly. A teď? Mám pocit, že jsem pro ni dobrá jen tehdy, když ji pochválím, jak se jí daří.
Jednou jsem se odhodlala a zkusila nadhodit, že bych potřebovala nový kabát. Ne prosit, jen tak mezi řečí. Odpověděla mi, že si určitě něco najdu v levném obchodě, že přece nepotřebuju nic drahého. V tu chvíli mě to píchlo u srdce. Když ona potřebuje nový telefon, koupí si ten nejlepší, ale já mám být ráda, že existují second handy. Možná jsem staromódní, ale myslela jsem si, že děti by se měly o své rodiče aspoň trochu postarat. Nemluvím o velkých částkách, ale o drobné pozornosti, která by mi dala pocit, že na mě myslí.
Občas si říkám, jestli jsem ji nevychovala špatně. Jestli jsem jí neměla víc ukazovat, že peníze nepadají z nebe, že se musí šetřit a myslet i na druhé. Možná jsem byla příliš hodná a chtěla, aby měla všechno, co já neměla. A teď to vidím. Ona si zvykla, že se jí vždycky všechno dalo na stříbrném podnose. Já se uskromnila, aby ona mohla zářit, a teď už ji ani nenapadne, že bych mohla něco potřebovat já.
Nedávno jsem šla s kamarádkou na kávu a postěžovala si. Ta se divila, že jí to neřeknu přímo. Jenže já to neumím. Nechci po své dceři žebrat o kabát, o peníze, o nic. Chci jen cítit, že jsem pro ni pořád důležitá, že mě vidí. Že si vzpomene nejen tehdy, když se jí hodí pohlídat děti. Ona totiž ví, že řeknu ano. Vnoučata miluju a nikdy bych je neodmítla. Ale občas se v duchu ptám, proč se mnou umí počítat jen tehdy, když něco potřebuje ona.
Když se blíží zima a já znovu oblékám svůj starý kabát, přemýšlím, jestli se to někdy změní. Nemusím mít luxus ani drahé dárky, stačila by mi drobnost, která by mi ukázala, že i já za něco stojím. Že si dcera vzpomene, že i její máma má své potřeby. Vím, že si žije na vysoké noze, že se jí daří, a přeju jí to. Ale ve chvílích, kdy si sama musím vybírat mezi jídlem a novým oblečením, mě ta propast mezi námi bolí víc než cokoliv jiného.
Libuše, 69 let, Plzeň
