Článek
Mlčenlivý. Klidný. Ale zároveň přítomný. Stačilo, že tam byl. Nemusel mluvit, a přesto jste věděli, že vás má rád. Měl věci, na které nedal dopustit. Starý kabát, který nosil celoročně. Obnošené boty, co si nikdy nechtěl vyměnit za nové. A hodinky. Ty, které měl vždycky na zápěstí, co si je pamatuju. Ne nijak výjimečné, ani drahé, ale byly součástí jeho osobnosti. Nikdy jsem ho neviděla bez nich.
A když mi je jednou, krátce před svou smrtí, podal se slovy „Tohle bude jednou tvoje“, nepřikládala jsem tomu zvláštní význam. Jen jsem si je vzala, pohladila ho po ruce a řekla: „Dědo, vždyť ti ještě budou sloužit roky.“ Usmál se. Neřekl nic. Jen se podíval na hodinky, pak na mě – a já měla zvláštní pocit, že v tom pohledu je něco víc. Něco, co jsem v tu chvíli nechápala. Až o pár měsíců později, když už tu děda nebyl, jsem se odhodlala je otevřít. A uvnitř bylo něco, co mě rozplakalo tak, jak jsem si nikdy nemyslela, že by pár slov mohlo.
Děda a jeho tajemství
Děda nikdy moc nemluvil o emocích. Neříkal „mám tě rád“ nebo „chybíš mi“. Nebyl ten, co by vás objímal na potkání. Ale dokazoval svou lásku jinak. Vždycky mi říkal, že věci mají duši. Že když něco nosíte dlouho, otiskne se to do nich. Že hodinky nejsou jen strojek na měření času, ale svědek vašich životních chvil. „Každá vteřina, kterou prožiješ, v nich zůstane,“ říkával mi občas. Já se tomu smála, ale on to myslel vážně. Až když jsem si po jeho smrti ty hodinky prohlížela pořádně, došlo mi, jak moc měl pravdu.
Obyčejný den, co změnil všechno
Bylo to několik týdnů po pohřbu. Seděla jsem v kuchyni, hodinky na stole, prsty přejížděla po jejich opotřebovaném řemínku. Byly staré. Čas jim vtiskl drobné rýhy, lehké škrábance na skle. Ale pořád tikaly. Děda byl vždycky precizní. Nikdy by si nenechal hodinky, co nefungují. A pak mě napadlo něco, co bych normálně neudělala. Otevřít zadní víčko. Neměla jsem k tomu důvod. Snad jen pocit. Snad jen něco v mé hlavě říkalo: „Podívej se tam.“ A tak jsem to udělala. Jemně, opatrně, se zatajeným dechem. A tam – na vnitřní straně víčka, byla dvě vyrytá slova. „JSEM S TEBOU.“ A v tu chvíli se mi do očí nahrnuly slzy.
Slova, která změnila můj smutek
Nevím, kdy to tam vyryl. Nevím, jestli to udělal roky předtím, nebo až když věděl, že se blíží jeho konec. Ale věděla jsem jedno – že to bylo pro mě. Byla to jeho slova, jeho způsob, jak mi říct něco, co za života neřekl. Ne protože by nechtěl, ale protože možná nevěděl jak. A teď tam byla. Slova, která mě objala silněji než jakýkoli fyzický dotek. Byla to jeho zpráva. Ne do světa, ne pro každého – jen pro mě. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle je důvod, proč si je tak pečlivě schovával. Proč mi je dal. Proč mi je vlastně odkázal. Protože chtěl, abych to jednou viděla. A abych věděla, že ať se děje cokoli, on tu pořád je.
Hodinky nosím pořád
Po jeho smrti jsem dlouho bojovala se smutkem. Byla jsem na něj zvyklá. Na jeho přítomnost, na jeho mlčení, na jeho způsob lásky, co nikdy nebyl hlasitý, ale přesto byl všude. A najednou byl pryč. Ale tahle dvě slova mi dala něco, co nic jiného nedokázalo. Naději. Pocit, že se nic neztratilo. Že láska nekončí. Že lidé odcházejí, ale nezmizí. Od té doby nosím hodinky pořád. Ne proto, že bych na nich potřebovala vidět čas. Ale protože mi připomínají, že láska neznamená jen přítomnost. Že může žít dál, i když tu ten člověk už není. A pokaždé, když mám těžký den, když mám pocit, že mi něco nejde, když se cítím sama, otočím hodinky v ruce, podívám se dovnitř a přečtu si to znova. JSEM S TEBOU.
A funguje to. Protože pokaždé, když to čtu, je to jako by tam děda opravdu byl. A jako by mi tím říkal: „Holka, neboj se. Jdi dál. Děláš to dobře.“ A možná, když někdo z vás dnes čte tenhle příběh, měl by si taky vzpomenout na někoho, kdo už tu není. A připomenout si, že možná i ti naši milovaní jsou s námi víc, než si myslíme. Jen se občas musíme podívat pozorněji.
