Článek
Říká se, že svatba je nejkrásnější den v životě. Pro mě se změnila v noční můru den předtím, když jsem zjistil pravdu o své snoubence. A hlavně o svém vlastním otci. Jsou věci, které člověku navždy změní pohled na život. Tohle je jedna z nich. Všechno bylo připravené na náš nejkrásnější den v životě. Kostel, květiny, hudba, hosté. Měli jsme se brát po pěti letech vztahu. Myslel jsem si, že ji znám a vím, koho si beru za ženu, se kterou chci být celý život. Myslel jsem, že znám i svého otce. Jak jsem se ale mýlil.
Začalo to nevinnou zprávou od kamaráda. Prý mě musí nutně vidět, že je to důležité. Seděli jsme v hospodě a on nevěděl, jak začít. Pak vytáhl telefon a ukázal mi fotky. Má snoubenka vychází z hotelu. Není sama. Je s ním můj otec. Drží se za ruce. Líbají se. První reakce? Nevěřil jsem tomu. Musel to být omyl, cokoliv. Jenže pak přišly další důkazy. Zprávy v telefonu, který zapomněla odemčený na skříňce. Účtenky z restaurací. Hotelové rezervace. Všechno do sebe zapadalo jako puzzle z pekla.
Nejhorší bylo to ticho u večeře. Seděli jsme všichni u stolu - já, ona, moji rodiče. Slavnostní večeře den před svatbou. Oni dva se na sebe dívali přes stůl, zatímco máma nadšeně mluvila o zítřejším dni. O tom, jak bude všechno dokonalé. Jak budeme šťastní. Po večeři odešla Jana domů, dodělat ještě nějaké přípravy na zítřejší slavnostní den. Čekal jsem do půlnoci. Pak jsem jí zavolal. Přišla usměvavá jako vždycky. „Miláčku, neměli bychom se už vidět, je to smůla!“ Položil jsem před ni ty fotky. Ten falešný úsměv jí zmrzl na rtech.
Nejdřív zapírala. Pak brečela. Nakonec začala křičet, že za to nemůže. Že to přišlo samo. Že to byl jen úlet. Že mě miluje. Nezmohl jsem se na slovo. A můj otec? Ten mi poslal zprávu: „Petře, musíme si promluvit.“ Ne, nemusíme. Už nikdy. Zrušit svatbu den předtím není jen tak. Dvě stě hostů, zaplacené všechno, nezrušitelné rezervace. Ale co je horší - vysvětlit všem proč. Říct mámě pravdu? Zničit jí život stejně jako oni zničili ten můj? Nebo mlčet a nést to sám?
Rozeslal jsem zprávy. „Svatba se ruší z osobních důvodů.“ A vypnul jsem telefon. Sedl do auta a odjel. Pryč od všeho. Od její zrady. Od otcovy přetvářky. Od máminých snů o velké svatbě. Od těch dvou set lidí, kteří se těšili na oslavu lásky. Teď, měsíc po tom všem, se pořád nemůžu vrátit domů. Máma volá denně, prosí, ať řeknu, co se stalo. Otec přestal volat po týdnu. Ona zmizela z města. A já? Já se snažím pochopit, jak mohli dva lidé, kterým jsem nejvíc věřil, udělat něco takového.
Někteří říkají, že čas všechno zahojí. Že jednou odpustím. Ale jak odpustit něco takového? Jak se podívat do očí vlastnímu otci, který spal s mojí snoubenkou? Jak říct mámě, že muž, se kterým strávila třicet let života, je schopný něčeho takového. Nejhorší jsou ty vzpomínky. Jak otec chválil mou volbu. Jak říkal, že je jako dcera, kterou nikdy neměl. Jak se nabízel, že jí pomůže s přípravou svatby. Teď už vím proč. Každá ta vzpomínka je jako nůž v zádech.
Někdy v noci, když nemůžu spát, přemýšlím, jestli to věděli další. Jestli se mi za zády nesmáli. Jestli jsem nebyl jediný, kdo nic netušil. Ta nejistota je možná horší než samotná zrada. Svatební oznámení pořád leží na stole v mém bytě. „S láskou oznamujeme…“ Ta slova teď zní jako výsměch. Jako připomínka toho, že někdy jsou ti nejbližší lidé schopni té největší zrady. A že některé rány se nikdy nezahojí. Vlastní otec. Ze všech chlapů na světě to musel být právě můj vlastní otec.
Zdroje: Autorský text
