Článek
Přišla jsem z práce, unavená po celodenním řešení projektů v kanceláři, a místo vděčného „Ahoj mami, jak bylo v práci?“ na mě moje dvě ratolesti vybalily obžalobu hodnou nejvyššího soudu.
„Mami, my už nemůžeme. Zase bude k večeři těstoviny s kečupem a sýrem? To už je třetí týden v řadě,“ prohlásil znechuceně Kryštof, můj dvanáctiletý syn, který donedávna přísahal, že těstoviny jsou jediné jídlo, které je ochotný jíst. „Všichni ve třídě se chlubí, co doma vaří, a já nemám co říct.“
Jeho sestra Eliška ho okamžitě podpořila: „A navíc, máš v lednici pořád to samé. Eva z naší třídy má mámu kuchařku a ta jim každý den vaří něco jiného. Dokonce i v pondělí, kdy všichni normální lidi vaří z nedělních zbytků!“
Podívala jsem se na ně a v duchu počítala do deseti. Po náročném dni v práci, s představou toho, že ještě musím vyprat, vyžehlit a podepsat všechny papíry ze školy, jsem si připadala jako v jednom z těch amerických sitcomů, kde matka s úsměvem všechno zvládá. Jenže já jsem v tu chvíli k úsměvu měla hodně daleko.
„Tak dobře,“ řekla jsem nakonec. „Zítra udělám něco speciálního. Ale budete mi s tím pomáhat a taky mi řeknete, kolik si myslíte, že takové jídlo stojí.“ Děti nadšeně souhlasily a já jsem si v duchu říkala, že tohle bude zajímavý experiment.
Druhý den jsem vyrazila do obchodu s jasným plánem – ukázat dětem, že i za málo peněz lze uvařit něco, co vypadá luxusně. Cestou jsem přemýšlela o tom, jak často řešíme ve škole finanční gramotnost, ale jak málo o ní mluvíme doma v souvislosti s běžnými věcmi.
V obchodě jsem zamířila rovnou k sekci s luštěninami. Koupila jsem balíček červené čočky za 19 korun a k tomu mrkev za 5 korun, cibuli za 3 koruny a stroužek česneku. V lednici doma jsem měla ještě půlku citronu od čaje a zbytek koření. Na pečivo jsem vyčlenila 11 korun. Když jsem to všechno sečetla, dostala jsem se na 38 korun – méně, než stojí jedno cappuccino v kavárně naproti naší kanceláři.
Odpoledne jsem děti zapojila do přípravy. Nejdřív se tvářily nedůvěřivě, když viděly, co budeme vařit. „Čočku? To je přece jídlo pro důchodce,“ protestoval Kryštof. Ale jak jsme pokračovali s přípravou, jejich zájem rostl. Vysvětlila jsem jim, že děláme indické dhal – luxusní čočkovou polévku, kterou jedí bohatí i chudí po celé Indii a kterou jsem ochutnala v drahé restauraci na služební cestě.
Nakrájeli jsme cibuli najemno, nastrouhali mrkev, přidali česnek a koření – trochu kurkumy, kterou jsem kdysi koupila, protože byla v akci, trochu římského kmínu a chilli podle chuti. Čočku jsme pořádně propláchli a dali vařit. Za dvacet minut byl byt provoněný kořením a děti už se ptaly, kdy budeme jíst.
K dhalu jsem upekla jednoduché placky z mouky, vody a soli – něco mezi chapati a naan chlebem. Eliška je válela válečkem a Kryštof je opékal na pánvi.
Když jsme usedli ke stolu, jídlo vypadalo jako z drahé restaurace. Takhle nějak si představuji, že stolují v Bombaji nebo Dillí – barevná polévka s kořením, která provoní celý byt, a k tomu křupavé placky. Děti se pustily do jídla a po pár lžících se ozval Kryštof: „Mami, to je fakt dobrý. Mnohem lepší než v té indické restauraci, kam jsme šli na tátovy narozeniny.“
Eliška přitakala: „A voní to jako u Lucky, když u nich doma vaří její babička, co je napůl Indka.“ A pak přišla ta nejdůležitější otázka: „Kolik tohle všechno stálo?“ Když jsem jim řekla, že celý oběd vyšel na 38 korun, zůstaly na mě zírat s otevřenou pusou. „To není možný,“ vydechl Kryštof. „Vždyť jenom menu v McDonaldu stojí třikrát tolik.“
Ten večer jsme si u jídla povídali o tom, jak peníze nejsou vždycky měřítkem hodnoty. Jak dobrý oběd nemusí být drahý a jak záleží spíš na tom, s jakou láskou a péčí ho připravíte. A taky o tom, jak snadno podléháme dojmu, že něco dražšího je automaticky lepší.
Týden od té doby máme doma novou tradici – každý víkend vybere jedno z dětí recept z jiné země světa a společně ho uvaříme co nejlevněji. Zatím jsme zvládli mexické fazole, japonské onigiri a francouzský quiche z toho, co dům dal. A najednou už neslyším stížnosti na to, co je k večeři.
Místo toho se mě děti ptají, jestli jsem v práci něco zajímavého ochutnala a jestli bychom to mohli zkusit uvařit. Někdy stačí málo – třeba uvařit luxusní oběd za 38 korun – abychom si připomněli, že nejcennější věci v životě nejsou ty nejdražší.
