Článek
Když vidíte v obchodě matku, která řve na své dítě kvůli bonbónu, nebo otce, který tahá své dítě za ruku tak silně, že to bolí, něco se ve vás sevře. Protože víte, že tohle není ojedinělý incident. Že to dítě takhle žije každý den. A nemůže s tím nic udělat, protože rodiče si prostě nevybralo.
Minulý týden v supermarketu scéna jak z hororu. Matka s asi pětiletou holčičkou u pokladny. Malá chtěla čokoládu, matka ne. Normální situace, kterou zná každý rodič. Jenže tahle „matka“ začala na dítě křičet, že je nevděčné, že jí kazí život, že kdyby věděla, jaké bude, nikdy by ji neměla. To všechno před plným obchodem lidí.
A co okolí? Všichni jen sklopili hlavy a dělali, že nic nevidí. Protože „do výchovy cizích dětí se nemá co mluvit“. Jenže tohle není o výchově. Je to o ponižování, o ničení dětské duše. To dítě si bude tyhle věty pamatovat celý život.
Nebo jiný případ. Otec, který vodí syna do školky totálně neoblečeného. V zimě jen v tričku, v létě bez pokrývky hlavy. Když mu to učitelky vytknou, mávne rukou - prý ať se otužuje. Že je dítě často nemocné? Že trpí? To ho nezajímá. On přece ví nejlíp, co jeho dítě potřebuje.
Nejhorší jsou ti rodiče, co své děti používají jako rukojmí. Při rozvodech, při hádkách s prarodiči, při sporech s okolím. Dítě je pro ně jen prostředek k dosažení cíle, ne živá bytost s city a potřebami. A to dítě? To jen tiše trpí a učí se, že láska bolí.
A co teprve ti „moderní“ rodiče, co své děti nutí do věcí, které sami nestihli. Pětileté dítě chodí na pět kroužků týdně, učí se dva jazyky, hraje na housle - ne proto, že by chtělo, ale proto, že rodiče si myslí, že bez toho v životě neuspěje. Že dítě nemá čas si hrát? Že je přetížené? To nikoho nezajímá.
Pak jsou tu rodiče-kamarádi. Ti, co nemají žádná pravidla, žádné hranice. Dítě může všechno, smí všechno, nic není zakázané. Výsledek? Dítě, které neví, co je správné a co ne. Které nemá respekt. Které jednou narazí na tvrdou realitu života a nebude připravené.
A nesmíme zapomenout ani na ty, co své děti zanedbávají. Ne fyzicky - to by si všimlo okolí. Ale emočně. Nikdy nemají čas si s dítětem popovídat. Nikdy nemají čas se zeptat, jak bylo ve škole. Nikdy nemají čas na objetí, na pohlazení, na projev lásky.
To dítě nemůže odejít. Nemůže říct - tihle rodiče se mi nelíbí, najdu si jiné. Je uvězněné v situaci, kterou si nevybralo, s lidmi, které si nevybralo. A musí s tím žít. Den za dnem, rok za rokem.
Společnost to vidí, ale mlčí. Protože „rodiče to vědí nejlíp“. Protože „každý má právo vychovávat své děti po svém“. Ale má? Má někdo právo ničit dětskou duši jen proto, že je biologický rodič?
Nejsmutnější je, že tyhle děti často vyrostou v podobné rodiče. Protože neznají nic jiného. Protože si myslí, že takhle to má být. Že láska znamená křik, že péče znamená kontrolu, že rodina znamená bolest.
Je čas přestat zavírat oči. Přestat se vymlouvat na to, že do toho nemáme co mluvit. Protože každé dítě si zaslouží lásku, péči a bezpečí. A když to nedostává od rodičů, měla by zasáhnout společnost. Než bude pozdě.
Protože dítě si opravdu rodiče nevybralo. Ale my si můžeme vybrat, jestli budeme mlčet, nebo něco uděláme. Jestli necháme další generaci vyrůstat v bolesti, nebo se postavíme za ty, kteří se sami bránit nemohou.
Zdroj: Autorský text
