Článek
Měla jsem pocit, že bych si měla radši sednout a počkat, až se to všechno pokazí. Ale ne. Všechno šlo jako po másle. Vybrala jsem si oblíbený svetr, takový ten, co vypadá trochu jako deka, ale zároveň se v něm cítím, že bych mohla jít klidně i do televize. Rychle jsem se nalíčila, popadla kabelku a vyrazila do práce s pocitem, že tenhle den bude úplně v pohodě.
Všichni se na mě usmívali
V tramvaji se na mě dokonce někdo usmál. Říkala jsem si – asi vypadám fakt dobře. I pán u pekařství, kam se občas stavím pro kávu s koláčem, mi dnes popřál hezký den navíc a trochu se culil. Mávla jsem nad tím rukou, že mám asi dobrou náladu, nebo se konečně projevila nějaká aura štěstí, o které píší v těch ezoterických článcích. Netušila jsem, jaký je skutečný důvod těch úsměvů.
V práci jsem prošla recepcí, kolegyně u výtahu se na mě podívala a zase tak zvláštně usmála. Přišlo mi to divné, ale říkala jsem si, že dneska asi fakt zářím. V kanceláři jsem se posadila ke stolu a začal běžný koloběh e-mailů, telefonátů a papírování. Asi kolem desáté jsem šla do kuchyňky udělat si druhou kávu. A tam mě to dostihlo.
Asistentka na mě koukala
Stála jsem u varné konvice, když vešla naše asistentka Lenka. Chvíli na mě koukala, jako by nevěděla, jestli se má zasmát, nebo mlčet. A pak to z ní vypadlo: „Hele, nechci být drzá, ale… víš, že máš na zádech něco… zvláštního?“ Otočila jsem se, snažila se zahlédnout záda přes rameno, ale samozřejmě jsem nic neviděla. Lenka přešla ke mně, lehce mi zatáhla za svetr a vytáhla z něj… ne, nebyl to lísteček, nebyl to chomáček prachu, byl to obrovský kus toaletního papíru. Takový ten tenký, šustivý, který se na oblečení přilepí jako samolepka a drží, dokud ho někdo neodlepí. A ten kus papíru byl přilepený přímo na zadní straně mého svetru.
V tu chvíli se mi zastavil dech. Před očima mi proběhl celý ráno – jak jsem šla ulicí, seděla v tramvaji, stála ve frontě, vstoupila do kanceláře, prošla kolem kolegů, zvedala telefony, posílala dokumenty. Všichni, úplně všichni, to museli vidět. A nikdo neřekl ani slovo. A teď tam stojím, s kusem toaleťáku v ruce, rudá až na uších, a nevím, jestli se smát nebo brečet.
Celý den jsem přemýšlela
Lenka se začala smát, ale takovým tím smíchem, kdy víte, že vás lituje, ale prostě to jinak nejde. A já se po pár sekundách smála taky. Protože co jiného můžete dělat, když už se stalo něco, co prostě nejde vzít zpátky?
Celý den jsem pak přemýšlela, kde se to na mě mohlo vzít. A pak mi to došlo. Ráno jsem si rychle odběhla na záchod, než jsem vyšla z domu. A protože jsem se soukala do toho huňatého svetru a zároveň se snažila najít klíče, asi jsem se otřela o držák s papírem. A on se přilepil. Takhle jednoduše. A takhle veřejně.
