Článek
Jet někam sám mi přišlo jako nouzovka. Něco, co dělají lidi, kteří nikoho nemají, nebo se chtějí zrovna najít. Jenže pak přišel rok, kdy jsem nikoho neměl. A najít jsem se vlastně potřeboval. Rozpadl se mi vztah, docela ošklivě. Takový ten, co tě na chvíli vypne. Co tě zbaví chuti mluvit, plánovat, jíst. A hlavně – sdílet. Najednou jsem neměl s kým odjet na tu každoroční cestu, kterou jsme si vždycky plánovali dopředu.
Zbyla mi dovolená, batoh a pocit, že bych měl vypadnout. Ne kvůli Instagramu, ne kvůli fotkám, ale protože doma jsem se dusil. A tak jsem si jednoho rána koupil letenku do Tirany. Bez velkého přemýšlení. Albánie mi přišla dost daleko, ale ne úplně mimo. A hlavně – nikdo z mých známých tam nikdy nebyl, což mě na tom lákalo nejvíc.
První den byl zvláštní. Přistaneš, jsi tam sám, cizí jazyk, jiná měna, nikdo na tebe nečeká. Do toho ti v hlavě běží, jestli jsi fakt udělal dobře, nebo jsi jen totálně selhal ve schopnosti být dospělý člověk se životem, který dává smysl. Ale jakmile jsem se ubytoval v malém apartmánu a došel si pro první kávu, začal jsem si všímat zvláštního klidu. Nikdo po mně nic nechtěl. Nikdo se neptal, jak se cítím. Nikdo neřešil, jestli se mi chce mluvit nebo mlčet. Mohl jsem jen být.
Druhý den jsem se vydal k moři. Až tam, na pláži u Dhermi, jsem pochopil, proč tohle všechno dává smysl. Seděl jsem v tichu. Jen já, voda, slunce a myšlenky, které se konečně mohly nadechnout. Doma jsem před nimi utíkal. Tady se mě nedaly. Ale nebylo to nepříjemné. Byl to ten typ ticha, který léčí. Ne dusí. A najednou jsem si uvědomil, že to, co jsem roky považoval za slabost – být sám – je ve skutečnosti síla. Jen jsem ji neuměl používat.
Další dny jsem se toulat horami. Někde v oblasti Theth, mezi kozami, kamennými domy a cestami, co končí dřív, než začnou, jsem začal znovu cítit sám sebe. Všiml jsem si, že mi nevadí mlčet. Že mi nevadí jíst sám. Dokonce mi nevadí usínat bez někoho vedle sebe. Dřív jsem si myslel, že to jsou známky selhání. Dnes už vím, že to je svoboda.
Lidi byli milí. V kavárně mi barista napsal vzkaz na účtenku, protože viděl, že sedím dlouho sám. „Don’t worry, all journeys start lonely. Good ones end with peace.“ Neznal mě. Ale pochopil víc než lidi doma. Možná proto, že tam se o sobě tolik nemluví. Nečekáš, že ti někdo řekne něco citlivého. A možná právě proto je to silnější, když se to stane.
Začal jsem si vést zápisky. Ne kvůli blogu, ne kvůli výstupu, ale jen tak. Chtěl jsem zachytit, co se děje. A zjistil jsem, že to, co se děje venku – nové město, nové chutě, nové tváře – je vlastně jen kulisa. To pravé se dělo uvnitř. Učil jsem se zpomalit. Přijmout, že ne každý den je vrchol. Že někdy jen sedíš na kameni, jíš broskev z trhu a koukáš na kočku, co ti spí na botě. A to stačí.
Jednoho dne jsem se ztratil. Cesta značená jen kamenem mě zavedla úplně jinam. Signál nikde. Slunce začínalo pálit. A já si místo paniky sedl do stínu a smál se. Protože jsem si poprvé připadal opravdu volný. Nepotřeboval jsem plán. Nepotřeboval jsem řešení do pěti minut. Potřeboval jsem jen být. A věřit, že dojdu. A došel jsem. A možná právě to mi ukázalo, že zvládnu víc, než si o sobě myslím.
Poslední večer jsem strávil v městečku Berat. Seděl jsem na terase, pil víno a koukal do světel, co se odrážely na řece. Uvědomil jsem si, že mi nikdo nechybí. Ne tak, jak jsem se bál, že bude. Ne tím ochromujícím způsobem. Jen tak jemně, lidsky. Že je fajn sdílet věci, ale že jejich síla nezávisí na tom, jestli je zrovna někdo vedle tebe. Že i když jsi sám, nejsi prázdný. A že samota není díra. Je to prostor. Prostor pro uzdravení. Pro vnitřní rozhovory. Pro klid.
Když jsem se vrátil domů, byl jsem jiný. Ne radikálně. Nevyměnil jsem život, práci, jméno ani návyky. Ale něco ve mně se přehodilo. Přestal jsem čekat, až někdo přijde a udělá věci hezčími. Přestal jsem odkládat radost, výlety, ticho, otázky. Začal jsem je dělat sám. Protože v Albánii jsem pochopil, že sám neznamená opuštěný. Znamená to být se sebou dost natolik, abys nemusel nikam utíkat. A že útěk někdy není slabost. Je to nový začátek.
Nevím, jestli do Albánie ještě někdy pojedu. Možná ano. Možná ne. Ale vím, že kdykoli mi bude úzko, stačí zavřít oči a vzpomenout si na ty hory, na ten slaný vzduch, na bosé nohy na rozpálených kamenech a ten pocit: „Jsem tady. A to stačí.“
