Článek
Venku svítilo slunce, vítr si pohrával s markýzami a z kavárny voněla skořice, vanilka a něco, co připomínalo školní jídelnu v lepších časech. Usedla jsem ke stolu u okna, zapnula počítač a otevřela prázdný dokument. Bílá plocha. A pak se to stalo. Usedli ke stolu vedle mě.
Dvojice. Ne manželé, spíš dvě známé. Možná bývalé kolegyně z podniku, možná kamarádky z rehabilitací. Typicky české důchodkyně-styl: kabát, kabelka velká jako kabel od žehličky a výraz, který zná víc než půl století státu.
„No povídej, co dělá Kája?“
„Ale prosím tě, ten už dávno není s tou Marcelou. Teď má nějakou Ukrajinku. No krásná, to jo, ale prý neumí ani uvařit.“
„A víš, že ten můj zas přestal slyšet na levý ucho? Ale tvrdí, že to dělám schválně, že prej mluvím moc potichu.“
„A mluvíš?“
„No jasně, že ne. To by mě musel nejdřív zajímat!“
Původně jsem chtěla vstát a jít si pro kávu. Ale zůstala jsem sedět, zcela paralyzovaná. Dokument na obrazovce zůstal bílý. Zato moje pozornost byla teď dokonale pohlcena.
O dvě stě korun později (jeden čaj a kus suchého koláče) jsem už měla v hlavě celou jejich genealogii. Věděla jsem, že vnuk jedné studuje „něco s počítačema, ale moc mu to nejde“, zatímco dcera té druhé se znovu rozvedla. „Prý v klidu, prý domluvou, ale víš jak…“
Další dvojice přišla v půl jedenácté. Tentokrát dva muži. Sedli si do rohu, objednali si pivo (v kavárně!) a otevřeli noviny. Jeden měl na hlavě bekovku, druhý vypadal jako někdo, kdo by ti mohl říct, kolik stála jízdenka v roce 1994 – a přidal by i komentář.
„Hele, zdražili máslo. Už zas.“
„To víš, EU. Všechno kvůli Bruselu. A těm jejich direktivám. Za komára stálo máslo tři kačky, pamatuješ?“
„No jasně, a fronta na něj byla až k automatu na sodu.“
„Ale aspoň jsme věděli, na čem jsme.“
„Teď nevíš nic. Dneska ti ani vnučka nezavolá, dokud jí nepošleš sms.“
Přestala jsem se cítit jako návštěvník kavárny. Připadala jsem si spíš jako tajný agent vyslaný mezi generace, s úkolem pozorovat, mlčet a zapisovat si poznámky o stavu národa. Kolem mě vznikal paralelní vesmír. Kavárna plná lidí, kteří neřešili Wi-Fi, nevytáhli telefon a objednávali si věci podle toho, co znají. Kafe, zákusek, voda. Prostě kafe. A basta.
V jednu chvíli se vedle mě usadila paní, která očividně přišla sama. Vytáhla si z kabelky pletení, rozhlédla se po kavárně a začala si pobrukovat. Upletla dva řádky a pak, naprosto klidně, oslovila číšníka:
„Mladý pane, nemáte tu něco normálního? Třeba rakvičku?“
„Máme crème brûlée.“
„To je co?“
„Takovej vanilkovej krém s karamelizovanou krustou.“
„Tak to ne. To zní moc francouzsky. Dáte mi radši větrník. A ne moc šlehačky, prosím.“
Větrník přistál. Paní se pustila do práce a já se zhluboka nadechla. Byla jsem součástí něčeho, co mizí. Dopolední kavárny nejsou kavárny. Jsou to salóny paměti. Tam, kde se stírají časy, kde minulost s přítomností splývá v jedno a kde se nejvíc hodnotí podle toho, jestli jsi zavařoval okurky nebo ne.
Byla jsem naprosto fascinovaná světem, který jsem donedávna přehlížela. V kavárně, kde se všichni znají jménem, i když neznají heslo k Wi-Fi. A kde si nikdo nefotí kávu, protože prostě… pije kávu.
Zvedla jsem se, zapnula počítač a dokument pořád zíral. Ale tentokrát už jsem věděla, co napíšu. Ne o tom, jak tvořit obsah na sítě. Ale o tom, že generace, která zavařovala švestky a opravovala ponožky místo objednání nových, má dopoledne pořád pevně ve své režii.
A že to tak má být.
