Článek
S partnerem jsme naplánovali týden na horách. Čerstvý vzduch, příroda, klid. Jenže to mělo jeden háček. Vzali jsme s sebou i jeho rodiče. Bylo to „kvůli pohodě“, jak říkal. Ale ta se ztratila hned druhý den ráno. Přijeli jsme v sobotu večer, ubytovali se v krásném penzionu, a i když jsme cestou trošku bloudili, nálada byla dobrá. První večer jsme si sedli k vínu, plánovali túry a smáli se. Všechno vypadalo idylicky. Dokonce i moje tchyně byla neobvykle vstřícná. Říkala, že si konečně odpočine od domácnosti, a že jí dělá radost, že může trávit čas s námi.
Pak přišlo to ráno
Druhý den ráno jsme společně snídali. Já si namazala rohlík máslem, přidala sýr a vedle si nalila čaj. Pohodová atmosféra, lehký šum rozhovorů. A pak to přišlo. Moje tchyně se na mě podívala, pousmála se a s naprostým klidem pronesla: „Víš, Jani, ty bys mohla být hezká holka, kdybys trochu zhubla.“ Zůstala jsem zticha. Partner právě odcházel pro džus, jeho táta listoval novinami. A já tam jen seděla, s máslem na bradě a tepem někde kolem dvě stě. Neřekla to ve zlém. Řekla to, jako by mi chtěla „něco sdělit“, co mi prý nikdo jiný neřekne. Ale zabolelo to. Ne kvůli tomu, že bych si o sobě myslela, že jsem dokonalá. Ale kvůli tomu, že to řekla tam, takhle, mezi řečí, bez taktu.
Zbytek dne byl rozpačitý
Najednou jsem se cítila nepatřičně. Každé sousto jsem vnímala, jako bych hřešila. Každý krok na túře byl doprovázen vnitřním hlasem, který mi našeptával, že asi opravdu nejsem „dost“. Můj partner nic netušil, byl ve svém živlu. A já neměla sílu to rozebírat. Bylo to přece „jen“ pár slov. Od té chvíle jsem se snažila být zdvořilá, ale držet si odstup. Náš pobyt tím neskončil tragédií, ale něco se změnilo. V tom vztahu, i v mém vnímání sebe. Dnes se tomu umím zasmát, ale tehdy mě to zasáhlo. A i když chápu, že někteří lidé prostě nemají filtr, přála bych si, aby si lidé víc uvědomovali, že někdy jedno nevhodné slovo může zkazit celý den. Nebo celou dovolenou.
