Článek
Je to ten typ člověka, který má na všechno názor, většinou opačný než vy, a nedělá mu problém ho vyjádřit nahlas, i když se nikdo neptá. Ale řekla jsem si, že jsme dospělí, že týden v Chorvatsku s rodinou zvládneme. Že si odpočinu, uvidíme moře, děti si pohrají s babičkou a dědou, a že to vlastně může být fajn.
Měla jsem se řídit intuicí. Hned první den bylo jasné, že tahle dovolená nebude klidná. Tchánovi vadilo prakticky všechno. Začalo to už cestou. Řídil můj muž, střídali jsme se. Já seděla vzadu s dětmi, snažila se je zabavit, ale to samozřejmě nestačilo. „Dneska ty děti nikdo neumí vychovávat. Pořád jen tablety, mobily… Když byl můj syn malý, stačil mu klacík a kamínek.“ Ano, ten syn, co právě řídí auto a mlčí jako ryba, protože ví, že odporovat tátovi nemá smysl.
Zastavili jsme na pumpě. Děti chtěly zmrzlinu, tchyně navrhla kafe. Tchán se postavil u auta a spustil přednášku o tom, jak jsou benzínky nejdražší v celé zemi, jak je to všechno zlodějina a že za komunistů to aspoň mělo nějaký řád. V duchu jsem si řekla, že to prostě přežiju. Že si budu hledět svého. Ale ono to nebylo tak jednoduché.
V apartmánu jsme měli mít dvě ložnice a společný obývák s kuchyní. Jenže když jsme dorazili, zjistili jsme, že jedna ložnice je vlastně malý výklenek s rozkládacím gaučem. Chtěli jsme s manželem, aby ho měli rodiče, že jim uděláme pohodlí. Ale tchán to odmítl. „To přece není postel. My jsme zvyklí spát vedle sebe, ne na nějakém gauči.“ Tak jsme si to vyměnili. A to byl začátek týdne, kdy jsem každou noc spala špatně a každé ráno vstávala s bolestí zad. Ale v pořádku. Jsou to jen záda. A člověk přece musí umět ustoupit.
Jenže to nebyla poslední ústupová výhybka. Tchán měl připomínky ke všemu. Jak je voda studená, jak je pláž přeplněná, jaká je „dnešní mládež“, jak je pivo drahé, jak je klimatizace moc studená a pak zas moc slabá. Nešlo s ním jít na večeři, protože v každé restauraci mu něco vadilo. Moc lidí, nebo moc ticho, nebo moc draho, nebo moc smažené. Nakonec jsme si vařili sami, ale i tehdy přišlo: „Tohle maso bych já v životě nekoupil. Takhle se přece guláš nedělá. No, hlavně že chutná.“
A manžel? Mlčel. Většinu času se snažil být mezi dvěma ohni. Já chápu, že je těžké postavit se vlastnímu otci, zvlášť když má na všechno názor a ještě ho podává tónem, který jakýkoli odpor rovnou smete. Ale bylo mi líto, že v tom zůstávám sama. Že já musím držet nervy, zatínat zuby, usmívat se a před dětmi předstírat, že jsme na dovolené. A přitom jsem spíš počítala hodiny do odjezdu.
Vrchol ale přišel poslední večer. Děti už spaly, já s manželem jsme seděli venku na terase. Tchán si otevřel pivo, nalil si slivovici, poposedl si a začal mluvit. Ne, nezačal se omlouvat za svůj tón nebo nabídnout poděkování za organizaci výletu. Začal přednášet. O tom, že „dnešní ženské“ to mají moc snadné. Že my „nevíme, co je to oběť“. Že za jeho časů by si žena nedovolila říct, že je unavená, nebo že má právo na vlastní názor. A že „když se tobě něco nelíbí, tak to je asi problém v tobě“. V tu chvíli se mi chtělo brečet i smát zároveň.
Zeptala jsem se ho klidně, bez ironie, proč má potřebu tohle říkat zrovna teď. Že jsme přece strávili společný týden, že jsme se snažili udělat to co nejhezčí. A on se jen ušklíbl. „No právě. Byl to pěkný týden, ale člověk by měl občas slyšet pravdu. Ne jen ty vaše dnešní kecy o respektu a pohodě.“
Tam jsem to pochopila. Že tenhle člověk o žádnou společnou pohodu nikdy nestál. Že se mu možná nelíbila ani ta dovolená, ani já, ani dnešní svět. Že prostě jen využil příležitost si ulevit. Jako když si pustíte ventil. Jenže my ostatní jsme nebyli ventil. Byli jsme jeho rodina. A já si v ten moment řekla, že už nikdy nepojedu na společnou dovolenou jen proto, že „by se to mělo“.
Odloučení ráno bylo tiché. Děti se loučily, tchyně se snažila být milá. Tchán mi podal ruku a řekl: „Tak snad to příště bude víc podle vašeho gusta.“ Věděla jsem, že je to narážka. Nepřišlo mi to vtipné. Jen smutné.
Zpětně si uvědomuju, že ta dovolená nebyla jen o jedné nepovedené cestě. Byla o střetu dvou světů. O tom, že žijeme v jiné době, máme jiný jazyk i jiná očekávání. A že i když se snažíte sebevíc, některé rozdíly prostě nepřeklenete. Tchán si myslí, že ženská má být vděčná, tichá a v pozadí. A já? Já věřím, že žena má právo říct „takhle ne“.
Mrzí mě to kvůli dětem. Kvůli manželovi, který je mezi dvěma loajalitami. Ale nelituju toho rozhodnutí. Protože někdy je zdravější říct „už ne“ než se donekonečna snažit všechno slepovat. Některé věci prostě slepit nejdou. A některé dovolené už zkrátka nechcete opakovat. Bez výčitek. Bez hněvu. Jen s pevným rozhodnutím. Protože odpočinek má být skutečně odpočinek. A ne týden, po kterém si musíte vzít ještě jeden, abyste se z toho vzpamatovali.
