Článek
Týden volna a slunce v katalogu
Po náročném jaru jsme se s přítelkyní rozhodli, že si zasloužíme odpočinek. Oba jsme pracovali bez větší pauzy a byli jsme doslova vyždímaní. Tak jsme si otevřeli webovky jedné známé cestovky a během pár kliků vybrali týdenní pobyt v Kalábrii. Nádherné fotky hotelu, pláž hned u něj, all inclusive a slib, že „tohle bude dovolená, na kterou nezapomenete“. Měli pravdu, jen úplně jinak, než jsme čekali.
Odlet proběhl bez problémů. Všechno vypadalo jako v katalogu. V letadle jsme si připili džusem z plastového kelímku a já se smál, že je to asi první chvíle, kdy fakt nic neřeším. Po příletu do Itálie jsme s dalšími asi deseti lidmi nasedli do malého mikrobusu, který nás měl odvézt do hotelu. Bylo skoro jedenáct večer. Únava se míchala s očekáváním.
Zavřeno. Plno. Nikdo neví, kdo jsme
Když jsme dorazili k hotelu, nikdo na nás nečekal. Recepce byla sice ještě otevřená, ale jakmile jsme ukázali papíry s rezervací, muž za pultem zavrtěl hlavou. Hotel prý přetížený. Místa nemají. Že prý se máme obrátit na delegáta. Jenže náš delegát, člověk, který nás měl v zahraničí zastupovat, měl telefon buď vypnutý, nebo nedostupný. Volali jsme několikrát. Psali jsme zprávy. Nic.
Zatímco ostatní turisti z mikrobusu pomalu odcházeli se svými kufry do jiných hotelů, my zůstali stát před budovou jako ztroskotanci. Nikdo s námi nechtěl nic mít. Pár lidí z personálu jen pokrčilo rameny. Prý máme smůlu. Bylo už po půlnoci, z ulice sem doléhal hluk skútrů a my si sedli na obrubník s kufrem jako lavičkou.
Pořád jsme věřili, že se někdo ozve
Přítelkyně se snažila zachovat klid. Já měl ale chuť něco rozbít. V hlavě mi vířily otázky, kam teď půjdeme, co když neseženeme jiné ubytování, co když přijdeme o peníze? Věděli jsme, že ubytování jsme platili přes cestovku a že bez nich s námi hotel jednat nebude.
Zkoušeli jsme volat i na českou linku cestovní kanceláře, ale bez úspěchu. Automat nás přepojoval do nekonečna. V jednu chvíli jsem měl pocit, že sedíme uprostřed filmu o tom, jak se všechno podělá a nikdo to neřeší. Jenže tohle nebyl film. Tohle byla naše reálná dovolená.
První noc v cizím městě bez postele
Po třetí hodině ranní jsme to vzdali. Našli jsme malý nonstop bar, koupili si kávu a čekali, až začne svítat. Wifi fungovala, takže jsme aspoň přes Booking zkusili najít něco v okolí. Jediné volné místo bylo asi o pět kilometrů dál, předražené a bez snídaně, ale v tu chvíli nám to bylo jedno. Nasedli jsme do taxíku a doufali, že nás aspoň tam vezmou.
Vzali. Pokoj smrděl vlhkostí, na posteli byly jen dvě tenké deky a žádná klimatizace. Ale měli jsme kam složit hlavu. Spali jsme pár hodin a ráno znovu kontaktovali cestovku. Tentokrát se ozvali. Prý došlo k chybě v systému. Nabídli nám jiný hotel, ale až od dalšího dne. A že náhradu budeme muset řešit až po návratu do Česka.
Týden s pachutí a v nejistotě
Zbytek dovolené jsme strávili v náhradním hotelu, který s tím slíbeným neměl nic společného. Místo all inclusive jsme měli polopenzi, pláž byla daleko a atmosféra připomínala spíš ubytovnu pro unavené cestovatele než pohodový resort. Pokoušeli jsme se zachránit, co se dalo, pár výletů, koupání, večerní víno. Ale zklamání viselo ve vzduchu.
Domů jsme se vraceli s pocitem, že nás někdo okradl. Ne o věci, ale o zážitek, na který jsme se těšili měsíce. Cestovka se později omluvila a nabídla slevový poukaz na příští zájezd. Jenže my jsme si ten „příště“ dost dobře rozmysleli.
Někdy neuděláte chybu. A přesto to odnese vaše důvěra
Nebyla to naše první dovolená, ani první zkušenost s cestovkou. Ale poprvé jsme zažili, jaké to je, když vás systém nechá ve štychu. Nešlo o tisíce korun, šlo o pocit, že vás někdo nechal venku. Doslova.
Dneska už se tomu trochu smějeme, ale zůstala pachuť. Nejen vůči konkrétní cestovce, ale i k celému systému, kde jste jen položka ve smlouvě. A když něco nevyjde, všichni se stáhnou.
Jiří K., Brno
