Hlavní obsah

Dovolená v Paříži: Partnerka odmítla ochutnat místní jídlo a dožadovala se řízků. Číšník se mi smál

Foto: Freepik

Paříž. Město, které jsem měl vždycky spojené s elegancí, vínem, sýry, pomalým ránem a večerem na Seině. Město, o kterém se zpívá a píše. Kde jsou lidi tak nějak hezky nedbalí, ženy si dávají kafe s cigaretou a nikdo nikam nespěchá.

Článek

Chtěl jsem ho zažít. Ne jako turista s foťákem na krku, ale jako někdo, kdo si prostě sedne do bistra a objedná cokoli, co mu přistane pod nos. Jenže to jsem netušil, že moje partnerka má s Paříží úplně jiný plán. Už na letišti si stěžovala, že tam nebude „jíst žabí stehýnka“, že jí vadí, jak všechno smrdí po sýru a že si zabalila sušenky a paštiku, protože „člověk nikdy neví“. Smál jsem se tomu, bral to jako její klasické brblání. Ale brzy mi došlo, že to myslí vážně.

První večer jsme seděli na malé zahrádce nedaleko Montmartru. Teplý vzduch, světýlka mezi stromy, na stole karafa vody, číšník se usmíval. Já měl chuť na cokoli – na šneky ,na víno, co si vyberu podle intuice. A ona? Otevřela menu, přejela ho očima jako účetní tabulku, a znechuceně pronesla: „Mají tu vůbec něco normálního?“

Zkusil jsem to odlehčit, navrhl jsem quiche, sendvič, polévku. Všechno zavrhla. Pak si s lehkým vítězstvím objednala „frites“, hranolky. Číšník zvedl obočí. Já se cítil trapně. Ale pořád jsem si říkal, že je to jen první večer, že si zvykne, že si jednou dá i to foie gras, protože… jak můžeš být v Paříži a jíst jen věci, co bys našel u benzinky?

Omyl.

Každý další den byl malou gastronomickou bitvou. Jednou si s sebou na procházku vzala rohlíky, jindy hledala nejbližší fast food. Jednou se ptala, kde tu dělají „normální řízek“ a pak se rozčilovala, že v restauraci za rohem ho sice měli, ale byl „nějaký jiný“ – s citronem, navíc bez oblohy a prý podivně tenký.

Začal jsem se stydět. Ne za ni jako člověka – ale za to, jak se chová v místě, které jsem chtěl objevovat. Když jsme jednou vešli do malé vinárny, kde zrovna starší pán nabízel degustační talíř s různými sýry a paštikou, chtěl jsem si to užít. Ona jen zasyčela, že to „smrdí jak rozmoklá ponožka“, a odmítla si vůbec sednout. Otočil jsem se na toho pána, který na mě jen krátce kývl a šel obsloužit jiný stůl. Mně se rozklepaly uši studem.

Vyvrcholilo to v momentě, kdy jsme šli na večeři do místa, které jsem měl předem vyhlídnuté. Malý podnik, skoro nenápadný, bez turistických cedulí, se dvěma stoly venku a jídelníčkem napsaným křídou na tabuli. Byl jsem nadšený. Představoval jsem si ten zážitek. Ona při pohledu na menu řekla jen: „A kde mají řízky?“

Zkusil jsem jí vysvětlit, že o to tady nejde. Že tady nejde o to, najít český oběd v cizině. Že to je o náladě, atmosféře, otevřenosti. A hlavně – že jí nic nehrozí, když ochutná něco nového. Jenže její výraz zůstával pevný jako vepřová konzerva. Číšník přišel, já se pokusil objednat něco pro oba, ona mě přerušila a anglicky se dožadovala „something normal“(něco normálního). Pak, s naprostým klidem, požádala o „grilled meat with potatoes, like schnitzel“ (grilované maso s bramborami, jako řízek). V tu chvíli už jsem číšníkově úsměvu rozuměl – bylo v něm všechno. Pobavení, smutek, opovržení. A trochu i škodolibost.

Odešli jsme. Já s bolavým břichem a prázdným žaludkem, ona s pocitem, že „nic tam neměli“ a že „je to tam celé přeceňované“. A mně se do hlavy začala vkrádat otázka, kterou jsem si do té doby nepřipouštěl: Proč jsme vlastně spolu?

Zní to jako blbost, že se pár rozhádá kvůli jídlu. Ale ono to nebylo jen o tom. Jídlo byl jen symbol. Symbol přístupu. K životu, k cestování, k lidem. Já chtěl objevovat, ochutnávat, být chvíli někým jiným, cítit se jako součást jiného světa. Ona si chtěla ten svět přetvořit podle svých zvyklostí a odmítala cokoli, co nezapadalo do její představy „normálního dne“.

Když se pak další ráno ptala, kde bychom mohli sehnat český chleba, a přitom kroutila hlavou nad croissanty, které podle ní „nezasytí a jen se drolí“, pochopil jsem, že tenhle výlet nebude o zážitcích. Bude o kompromisech. A hlavně – že už si příště radši pojedu sám.

Nešlo o to, že si nechtěla dát šneky. Ani o to, že chtěla jíst řízek. Ale o to, že nebyla ochotná udělat krok ven ze své bubliny. Věřila, že to, co zná, je to nejlepší. A všechno ostatní je podezřelé. Nehledala nové chutě. Hledala potvrzení toho, že „doma je stejně nejlíp“.

Zní to drsně? Možná. Ale když jdete po večerní Paříži, kolem vás to voní vínem a pečeným masem, hraje tam harmonika a lidi se smějí – a vy místo toho řešíte, jestli seženete v supermarketu eidam na rohlík, ztratí to celé smysl.

Nemyslím si, že je špatně mít své chutě. Ani že by se měl člověk do ničeho nutit. Ale když jedeš do jiného světa, aspoň se zkus nadechnout toho, co ten svět nabízí. Nemusíš to všechno milovat. Ale můžeš zkusit pochopit, proč to někdo miluje.

Paříž zůstala krásná. Ale já se z ní vracel jiný. Ne zamilovaný, jak jsem si myslel, ale spíš zklamaný. Ne z města. Ale z toho, jak moc rozdílné může být vnímání světa. A že někdy ani stovky společných obědů doma nestačí na to, abyste vedle sebe fungovali i jinde.

Doma si pak uvařila buřtguláš a prohlásila, že „konečně něco pořádného“. Já mlčel. Věděl jsem, že tohle nebude o jednom jídle. A že řízek může být skvělý. Ale že někdy je víc odvaha dát si něco, co neznáš. I v životě. I ve vztahu.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz