Článek
A to jsem si vybrala čtyřhvězdičkový hotel s výhledem na moře, all inclusive, bazénem a slibem „klidné rodinné atmosféry“. No, o klidu by se dalo diskutovat. A o atmosféře taky. Ale hlavně o tom boji – tichém, nepsaném, ale o to urputnějším – o lehátka.
První den jsem se k bazénu vydala s knížkou v ruce někdy kolem deváté. Všude už ručníky. Na každém lehátku ručník. Někde i dva. Kolem bazénu byl klid. Žádní lidé. Jen prázdné židle a hromada textilu, co suverénně tvrdila: „ZABRÁNO.“ Ptala jsem se animátora, jestli se s tím něco dělá. Pokrčil rameny. Prý takhle to chodí. Kdo dřív přijde, ten dřív leží. A kdo si nepřivstane, bude se koupat ve stínu palem na trávě nebo na okraji pláže, kde už slunce sotva svítí.
Druhý den jsem si nastavila budík na osm. Říkala jsem si, že už budu chytřejší. Vyšla jsem před pokoj a v pantoflích zamířila k bazénu. Jenže pozdě. V osm už bylo hotovo. Opět ručníky. Nikde živá duše. Některá lehátka měla dokonce pečlivě složené osušky, plavecké brýle a sluneční brýle na polštářku, jako by někdo rekonstruoval ideální scénu z letáku. Jen ten člověk chyběl. A chyběl celé dopoledne.
Začala jsem si všímat detailů. V šest ráno se kolem areálu začali potulovat první lovci. Někteří s kávou v ruce, jiní už v plavkách. Ručník přes rameno, oči odhodlané. Tvářili se nenápadně, ale bylo jasné, že jsou na misi. Tichá armáda turistů, která ví, že kdo nezabere, jako by nebyl. Položili ručník, někdy i dvě trička nebo nafukovačku, a zmizeli. A pak se objevili kolem desáté. Uklidněni, že jejich místo je bezpečné.
Třetí den jsem vstávala v půl páté. Ne z radosti, ale ze zoufalství. Šourala jsem se s ručníkem přes rameno, jako voják v první linii. A nebyla jsem sama. Potkala jsem asi deset dalších, z různých částí Evropy, všichni jsme mlčky zamířili k bazénu, jako bychom se účastnili nějakého podivného rituálu. Položila jsem ručník. Cítila jsem se poněkud trapně. Ale zároveň i vítězně. Měla jsem svoje místo. Můj ručník. Moje lehátko.
Postupem dnů jsem pochopila, že to není úchylka, ale strategie o přežití. Kdo nehraje, nemá šanci. A tak jsem se stala součástí systému, proti kterému jsem chtěla původně bojovat. Každé ráno jsem absolvovala svou dávku ponížení, když jsem se v půl páté plížila, abych si „zabrala“místo. A pak jsem se vrátila na pokoj, spala dál a kolem deváté se s čerstvou kávou přesunula na „své“ místo, které mi zatím držel froté rukojmí.
Bylo fascinující sledovat, jak rychle člověk přijme pravidla džungle. Jak rychle se z pohodové dovolené stane strategická operace. Sledovala jsem ostatní – některé rodiny měly celé mapy, jak rozložit ručníky, aby pokryly co největší území. Jiní zase posílali „zabíracího specialistu“, obvykle tátu, který běhal s pěti ručníky a rozmisťoval je po perimetru. A všechno to bylo tiché. Nikdo nic neříkal. Jen občas pohled. Jen občas cuknutí obočí.
Samozřejmě se objevovali i rebelové. Lidé, kteří přišli v deset a zvedli cizí ručník. Jedna paní z Německa takhle jednou shodila ručník a lehla si. Pak přišla majitelka ručníku a hádaly se. Kolem se začali sbíhat diváci. Dvě ženy, ručníky v ruce, navzájem si vysvětlovaly pravidla, každá v jiném jazyce, ale stejně emotivně. Animátor přišel až po deseti minutách. Nevyřešil nic. Jen řekl, že by se lidé měli domluvit. Což je přesně ta věta, která nefunguje nikde na světě.
Po týdnu už jsem měla své oblíbené místo. První řada u bazénu, pod slunečníkem. Tam jsem si připadala jako doma. Ale zároveň jsem cítila zvláštní pachuť. Protože jsem si uvědomila, že jsem se přizpůsobila systému, který mě vlastně štval. Že jsem se stala součástí šílenství, které jsem považovala za směšné. Ale jinak to nešlo. Ne pokud jsem chtěla sedět. Ne pokud jsem chtěla mít stín. Ne pokud jsem chtěla číst knížku bez toho, abych ležela na zemi jako odložená taška.
Je zvláštní, jak se člověk na dovolené mění. Myslí si, že bude odpočívat, ale nakonec jen přežívá. Soutěží. Snaží se vybojovat si prostor. I v hotelu za desítky tisíc korun. A že celá ta iluze o „všechno v ceně“ končí přesně tam, kde začíná jeden ručník navíc. Že v tom nejluxusnějším prostředí se spouští ty nejzákladnější instinkty. Zabránit si místo. Mít svoje. Bránit. I kdyby to mělo znamenat vstávat v šest ráno.
Když jsem poslední den pozorovala, jak jeden pán pečlivě skládá čtyři osušky do tvaru kříže a pokládá na ně čepici, pochopila jsem, že je konec. Ne dovolené, ale mojí trpělivosti. Chtěla jsem to všechno hodit za hlavu. Říct si: příště si vyberu jiný hotel. Možná jinou zemi. Nebo dovolenou bez bazénu. Ale pak mi došlo, že tenhle boj se nevede jen v Egyptě. Ani jen na hotelových lehátkách. Že je to o něčem větším.
O potřebě mít svoje místo. I v cizím světě. O tom, jak rychle se člověk chytne toho, co mu dává pocit jistoty. A že i dovolená, která má být odpočinkem, dokáže člověku připomenout, že když jde o prostor, lidi jsou pořád stejní – bez ohledu na jazyk, věk nebo státní příslušnost.
Odjížděla jsem s bronzem na kůži, vypitou ledničkou limonád a kufrem plným opálených ručníků. Ale taky s trochu jiným pohledem na svět. A s předsevzetím, že příště zůstanu ležet. I bez lehátka. A když nebudu mít stín, vezmu si klobouk. A knížku si přečtu v klidu. Protože někdy je svoboda víc než „mít své místo“. A někdy je to největší vítězství vypadnout ze hry. I když vám pak nezbyde jediné lehátko. Ale aspoň víte, že jste pořád sami sebou.
