Článek
Vždycky jsem žila tak, jak mě to učili doma – poctivě, čestně a s hlavou nahoře. Jenže jak jsem tak stála mezi regály v tom novém supermarketu, s taškou na kolečkách a brýlemi na půl žerdi, došlo mi, že to nikoho nezajímá. Že celá ta moje slušnost byla najednou úplně k ničemu.
Ten den jsem šla nakoupit jako obvykle. Předpověď slibovala déšť, ale já měla kabát a čas, takže jsem si říkala, že to zvládnu pěšky. Byl čtvrtek, dopoledne, málo lidí. Došla jsem do obchodu, vzala si vozík, nasadila brýle a pomalu začala sbírat věci podle seznamu. Jogurty pro vnučku, máslo, čočku, trošku zeleniny, jeden plátkový sýr, droždí – chci zkusit udělat domácí loupáčky. Všechno hezky po staru, jako vždycky.
Jenže jak jsem přecházela k regálu s moukou, stalo se něco zvláštního. Všimla jsem si, že za mnou jde nějaká mladá paní. Ne že bych si lidí nevšímala, ale tahle za mnou šla už poněkolikáté. U mouky stála metr ode mě, pak u vajec, pak u koření. V ruce mobil, výraz nic moc. Neřekla ani slovo. Jen tak stála, dívala se.
Nechala jsem to být. Říkala jsem si, že třeba čeká, až odejdu. Ale pak přišel moment, kdy mě to opravdu znejistilo. Byla jsem u pečiva, brala jsem si jeden rohlík kleštičkami, když najednou ta paní zmizela a místo ní se ke mně přitočil nějaký muž. S uniformou, takový ten ochrankář. Měl krátké vlasy, vysílačku, a hned spustil: „Paní, pojďte se mnou, prosím.“ Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Automaticky jsem ho následovala, pořád jsem si v hlavě přehrávala, jestli jsem náhodou někde něco nevzala omylem. Ale ne, všechno bylo v košíku, v síťovce, nic v kapse, všechno tak, jak má být.
Zavedli mě do takové té místnosti u skladu, co ji mají schovanou za dveřmi s nápisem „Služby zákazníkům“. Sedla jsem si na židli a naproti mně ta paní, co mě sledovala. A ten muž. A najednou spustili: že jsem si schovala zboží do vlastní tašky, že to mají na kameře, že je to pokus o krádež.
Byla jsem jak opařená. Nechápala jsem. Začala jsem se bránit, že to není pravda, že mám všechno v košíku. Ale oni trvali na svém. Prý jsem u pečiva strčila sáček do tašky. Snažila jsem se vysvětlit, že si jen občas dávám rohlíky do vlastní tašky, aby se mi nezmačkaly, ale že je samozřejmě u pokladny vyndám a zaplatím. Dělám to tak roky. Nikdy s tím nebyl problém. Ale jim to bylo jedno.
Ukazovali mi záznam z kamery. Nebylo na něm vidět nic víc než to, že sáhnu pro rohlíky, sáček v ruce, a pak že se skloním k tašce. Ale nikdo neviděl, jestli jsem to tam dala, nebo ne. Nikdo neviděl, co bylo dál. Ale oni už měli jasno. Pro ně to byl pokus o krádež.
Byla jsem v šoku. Ne proto, že bych udělala něco špatně. Ale že mi nevěřili. Nikdo se nezeptal, proč bych to dělala. Nikdo nezvážil, že bych mohla být třeba jen zvyklá. Nikdo se na mě nepodíval jako na člověka. Jen jako na problém.
Nechali mě podepsat papír, že jsem byla upozorněna. Nepřivolali policii, ale jasně mi dali najevo, že příště už to bude „řešeno jinak“. Vyšla jsem z té místnosti jako malá holka, která dostala poznámku. A když jsem pak stála u pokladny a vykládala nákup na pás, měla jsem pocit, že se na mě dívají všichni. Všechny prodavačky, ostatní lidi. Jako kdyby na mně bylo napsáno, že jsem zlodějka.
Domů jsem šla pěšky. V tašce mi cinkala sklenice s okurkami, ruce jsem měla unavené a v očích slzy. Ne proto, že by mě chytili při činu – ale proto, že mě vůbec mohli z něčeho takového podezírat. Mě. Emílii. Důchodkyni, co třicet let učila děti na základce, co roky vedla knihovnu, co pomáhala sousedům. Najednou jsem byla podezřelá. Protože jsem starší, protože mám tašku na kolečkách, protože se asi „nezdám“. A protože se dneska nedívá na člověka, ale na stereotyp.
Když jsem to večer řekla dceři, byla naštvaná. Prý jsem se neměla nechat. Měla jsem si to nahrát, odmítnout, volat policii. Ale já v tu chvíli vůbec nepřemýšlela. Jen jsem chtěla mít klid. A v hloubi duše mě to mrzelo víc, než jsem si chtěla připustit.
Druhý den jsem šla nakoupit jinam. Do malého obchodu na sídlišti, kde se známe se všemi. Kde paní prodavačka ví, že nosím rohlíky v tašce, protože se mi jinak rozmačkají. Kde se zeptá, jak se má vnučka. A tam jsem si uvědomila, že nejde jen o ten incident. Jde o ten pocit, který zůstal. Pocit, že celý ten svět se nějak zrychlil, zpřísnil. Že si všichni hlídají jen pravidla, ale už nevnímají lidi. A že slušnost už nikoho nezajímá, pokud ji nemáte podepsanou u notáře.
Od té doby si dávám pozor. Nedávám si už nic do tašky, i kdyby to mělo znamenat, že si cestou domů rozmačkám housky. Nedívám se kolem sebe, abych nebudila pozornost. A trochu se bojím – ne že bych udělala něco špatně, ale že mi to zase nikdo nevysvětlí. Protože jednou vám někdo řekne, že vypadáte jako zloděj, a i když víte, že nejste, něco ve vás se zlomí. Důvěra. Hrdost. A možná i kus důstojnosti.
A přitom stačilo tak málo. Kdyby se mě ta paní jen zeptala. Kdyby si mě zavolala bokem. Kdyby se mnou mluvila jako s člověkem. Ale to se dnes už asi nenosí.
Nedávno jsem si četla, že se rozmáhají krádeže potravin. Že lidé berou máslo, maso, prací prášky. Chápu, že obchodníci musí být ostražití. Ale taky si myslím, že mezi opatrností a ponížením je tenká hranice. A že by si každý měl rozmyslet, kdy ji překročí.
Já už se do toho supermarketu nevrátila. Ne kvůli rohlíkům. Ale kvůli tomu pocitu, že pro ně nejsem člověk. Jen riziko. A to si radši připlatím jinde, kde mě ještě rádi vidí.
