Článek
Tchyně se sama ozvala, že už dlouho děti neviděla a že si je na víkend ráda vezme k sobě. Neměli jsme důvod pochybovat, že by to nezvládla. Její roli babičky jsme vždycky vnímali pozitivně, a i když máme někdy rozdílné názory na výchovu, nikdy jsme nepomysleli, že by se to mohlo zvrtout.
Před odjezdem jsme děti zabalili, dali jim oblíbené hračky, převlečení i jejich plyšáky na spaní. Přibalili jsme i pár věcí na svačinu, ale tchyně nás ujistila, že všechno má a že se postará. Byli jsme trochu nervózní, ale převážil pocit, že si po dlouhé době užijeme jeden večer jen spolu, v klidu, bez neustálého řešení dětských potřeb a věčného uklízení. Tak jsme odjeli.
Večer jsme si opravdu užili. Zašli jsme si do restaurace, dali si víno, povídali si a smáli se. Měli jsme pocit, že jsme znovu na začátku, jako kdysi, když jsme ještě neměli žádné povinnosti. Bylo to příjemné osvěžení vztahu. S dobrým pocitem jsme se pak druhý den po poledni vydali zpět k tchyni pro děti. Netušili jsme, že nás čeká nemilé překvapení, které nám zkazí náladu i dojem z celého víkendu.
Hned když jsme vešli do jejího bytu, ucítili jsme zvláštní pach. Nebyl to běžný domácí odér, ale něco mezi přepáleným olejem a cigaretovým kouřem. V tu chvíli jsem si všiml, že tchyně stojí v kuchyni, cigareta jí hoří v ruce a kolem pobíhají naše děti. Jedno z nich mělo v ruce zapalovač, který pravděpodobně někde našlo. Ztuhnul jsem a během vteřiny mu ho vytrhl z ruky. Nemohl jsem uvěřit, že to dopustila.
Snažil jsem se zachovat klid, ale uvnitř mnou cloumala panika i vztek. Děti nám tchyně předala s úsměvem, jako by se nic nestalo. Řekla jen, že jsou trochu rozjívené, protože večer nechtěly spát a že jim pustila televizi, aby se uklidnily. Jenže místo pohádek v televizi běžel nějaký akční film, kde lítaly nadávky a krev tekla proudem. Malý syn se mi hned pochlubil, že viděl „jak tam někomu usekli hlavu“. V tu chvíli mi spadla brada.
Prošel jsem obývák a viděl rozházené obaly od chipsů, sušenek a čokolád. Dcera se mi svěřila, že k večeři měli jen sladkosti, protože prý nechtěli polévku, kterou jim tchyně uvařila, a tak jim dovolila otevřít si, co chtěli. Nebylo divu, že pak nechtěli spát. Zřejmě byli plní cukru a z televize navíc vystrašení. Nechápal jsem, jak tohle může považovat za hlídání.
Když jsme ji na to upozornili, jen pokrčila rameny. Tvrdila, že se nic nestalo a že to přeháníme. Vysvětlovala, že děti si přece musí občas také trochu užít a že je nechala dělat, co chtěly, protože nechce být ta zlá babička. Jenže v našem pohledu to nebylo o přísnosti, ale o zdravém rozumu a bezpečí. Dát dětem zapalovač do ruky, kouřit vedle nich, cpát je sladkostmi a nechat sledovat nevhodné filmy? To pro nás byla hranice, kterou překročila.
Děti jsme rychle oblékli a sbalili. Cestou domů jsem cítil, jak se mi v hrudi mísí bezmoc a vztek. Partnerka byla bledá a na pokraji slz. Nešlo nám do hlavy, že někdo, kdo má být oporou a bezpečným přístavem, dokáže takhle selhat. Babička má přece být ta, u které se děti cítí v bezpečí, kde mají lásku, teplo a klid. Ne místo, kde si osvojí špatné návyky a zažijí chaos.
Doma jsme si museli dlouho povídat o tom, co dál. Bylo nám jasné, že tchyni nemůžeme děti jen tak znovu svěřit. Nešlo o drobnost nebo malý přehmat, ale o vážné pochybení, které mohlo mít následky. Kdyby syn s tím zapalovačem něco zapálil, mohlo dojít k tragédii. Kdyby dcera po nočním maratonu sladkostí a hororu onemocněla, nesla by za to odpovědnost také. Přesto tchyně nechápala, proč jsme tak pobouření.
Často se říká, že rodiče mají být rádi za každou pomoc a že babičky a dědečkové mají vychovávat láskou a rozmazlováním. Jenže i rozmazlování má mít hranice. Děti potřebují bezpečí, pravidla a jistotu. Nemůžeme přece přivírat oči nad tím, co se nám zdá neškodné, pokud víme, že to může být škodlivé. A už vůbec ne, když jde o jejich zdraví.
Dodnes mě ten zážitek mrzí, protože jsem si přál, aby vztah mezi našimi dětmi a babičkou byl radostný a pevný. Místo toho v nás zůstala nedůvěra a pachuť, kterou bude těžké překonat. Tchyně se sice dál tváří, že nic neudělala špatně, ale my jsme si jistí, že další hlídání už nepřipadá v úvahu. Zklamání bylo příliš velké a riskovat, že by se podobná situace opakovala, si jednoduše nemůžeme dovolit.
Nakonec nám tento víkend ukázal, že i když rodina má být oporou, není samozřejmé, že ji skutečně dostaneme. A že největší klid má rodič tehdy, když ví, že jeho děti jsou v bezpečí. A to, bohužel, tentokrát vůbec neplatilo.
