Článek
Přišli moji rodiče, sestra s přítelem, pár kamarádů a samozřejmě manželova rodina. Všechno probíhalo poklidně. Až do chvíle, kdy si tchán dal třetí sklenku vína. Seděl naproti mně, tvářil se vážněji než obvykle. A pak najednou, jako by to byla běžná věta, prohodil: „Tomáš se poslední dobou domů moc nehrne, co? Ale bodejť by jo, když je pořád s tou slečnou z práce.“ Zamrzla jsem. Myslela jsem, že jsem špatně slyšela. Že to je vtip. Ale všichni kolem ztichli a dívali se na něj. A pak na mě. Manžel stál opodál a jen se díval do země. Neřekl ani slovo. Nic. Ani náznak toho, že by to chtěl uvést na pravou míru.
Byla jsem jako opařená
Myslela jsem, že se propadnu. Stála jsem tam před celou rodinou. Svou i jeho a nevěděla, co říct. Ne proto, že bych netušila, jak se cítím, ale protože jsem si uvědomila, že to ví i ostatní. A že já jsem jediná, komu to dosud nikdo neřekl. Tchán si mezitím dál usrkával víno, jako by pronesl jen poznámku o počasí. Nikdo se ho neodvážil okřiknout. A můj manžel? Mlčel. Nedokázal se mi podívat do očí. V tu chvíli mi došlo víc, než kdy dřív. Nešlo jen o jednu větu. Šlo o ticho, které následovalo. O to, že mě v tom nechal samotnou.
Odešla jsem
Večer mi Tomáš volal, ale nezvedla jsem mu to. Co bych mu řekla? Že jsem vděčná, že mě veřejně zesměšnil? Že mě měsíc vodil za nos a pak nechal, aby pravdu řekl jeho otec, protože on sám na to neměl odvahu? Dodnes nevím, proč to tchán řekl. Možná měl dost toho, jak se jeho syn chová. Možná ho jen přemohlo víno. Ale pravda je, že to byl on, kdo mi otevřel oči. A přestože mi to zlomilo srdce, zpětně jsem za to vděčná. Protože teď už vím, že s někým, kdo se nepostaví ani za mě, ani k pravdě, žít nechci.
