Článek
Bez dětí, bez povinností, jen my dva a letní dny v Toskánsku. Přesně to jsme potřebovali. Slunce, víno, moře. Jenže něco bylo jinak. Manžel byl tichý, uzavřený, jako by ho něco tížilo. Když jsem navrhla společnou procházku po městečku, vymluvil se na únavu.
Když jsem chtěla zůstat na pláži až do západu slunce, raději odešel na pokoj. Přes den se ztrácel, sedával sám na terase nebo předstíral, že má něco k vyřizování. Nejprve jsem se snažila být trpělivá. Věřila jsem, že si třeba jen potřebuje odpočinout. Ale bylo mi to líto. Opravdu líto.
Místo společného objevování jsme mlčeli. Místo smíchu přicházelo napětí. Bylo mi smutno. Nechtěla jsem se hádat, ale taky jsem nechtěla předstírat, že je všechno v pořádku. Až čtvrtý den večer, když jsme seděli u sklenky vína, jsem se ho zeptala přímo. „Je něco, o čem mi nechceš říct?“ Neuhýbal pohledem. A neuhýbal ani odpovědí.
Přiznal, že ho trápí věci, které si dlouho nechával pro sebe. Že má pocit, že se mi už nedokáže přiblížit. Že máme všechno zorganizované, ale málo spontánní. Že se poslední měsíce cítí být jen součástí domácího provozu. Víkendového nakupování, plánování večeří, oprav spotřebičů. A že ho to odcizuje. Řekl to klidně, bez výčitek. Ale bolela mě každá věta.
Pochopila jsem, že jsem ho slyšela vlastně poprvé po velmi dlouhé době. Všechno, co jsme měli, se neztratilo. Jen se to utopilo ve shonu, ve zvyku, ve slovech „počkej až zítra“ a „teď nemám čas“. Oba jsme tomu nechali prostor. Až příliš dlouho.
Ten večer jsme seděli spolu ještě hodně dlouho. Mlčky i s rozhovory, které bolely, ale byly potřebné. A ten další den jsme si poprvé za celou dovolenou naplánovali jen věci, které jsme chtěli dělat opravdu my dva. Ne kvůli programu, ale kvůli sobě.
Dnes, pár týdnů po návratu, vím, že tahle dovolená byla jiná. A že přesto, nebo právě proto, byla důležitá. Ne kvůli památkám, fotkám nebo suvenýrům. Ale kvůli jedné skleničce vína, jednomu rozhovoru a odvaze říct věci nahlas.
