Článek
Eva Burešová, známá z českých seriálů a muzikálů, najednou oznámila, že bude tančit ve slovenské verzi StarDance. První reakce? Překvapení. Proč ne v české? Vždyť je to přece logické – česká herečka, české publikum, česká show.
Ale pak mi to začalo docházet. Možná to není o logice. Možná je to o něčem jiném.
Vzpomněla jsem si na rozhovor s Danou Morávkovou, která v české StarDance tančila. Říkala, jak náročné to bylo. Jak musela trénovat každý den, jak ji bolelo celé tělo, jak se bála každého přímého přenosu. A to je Dana Morávková – žena, která má pohyb v krvi a na jevišti se pohybuje celý život.
A Eva? No, řekněme si to na rovinu – tanec nikdy nebyl její silná stránka. Vzpomínám si, jak jsem ji viděla v jednom muzikálu. Zpívala krásně, to ano. Ale když došlo na taneční čísla, bylo vidět, že se necítí ve své kůži.
Pak jsem si vzpomněla na něco, co jsem četla. Prý jí Zdeněk Chlopčík, porotce české StarDance, řekl, že na to nemá. Že by to nezvládla. Představte si to – jdete za někým, kdo rozumí tanci, a on vám řekne do očí, že na to prostě nemáte.
To muselo bolet. A taky to muselo být pořádným kopancem pro ego. Zvlášť když jste zvyklá na úspěch, na obdiv fanoušků, na to, že vám všechno jde.
A tak co uděláte, když vám někdo řekne, že něco neumíte? No, můžete to buď vzdát, nebo to zkusit někde, kde vás nikdo nezná. Kde nemáte co ztratit.
A přesně to Eva udělala. Šla na Slovensko. Do země, kde ji sice znají (koneckonců, slovenská a česká kultura jsou propojené), ale ne tak důvěrně jako doma. Do show, kterou v Česku prakticky nikdo neuvidí.
Protože ruku na srdce – kolik z nás má možnost sledovat slovenskou Markízu? Já teda ne. A vsadím se, že většina Čechů taky ne. Takže pokud Eva udělá nějakou chybu, pokud bude její tanec trochu neohrabaný, pokud se jí nepovede pirueta – no, kdo to u nás uvidí?
Je to chytrý tah. Může si vyzkoušet něco nového, aniž by riskovala posměch nebo kritiku doma. Může se naučit tančit (nebo se o to aspoň pokusit) bez tlaku českých médií a fanoušků. A pokud se jí bude dařit? No, pak se může vrátit domů jako „taneční hvězda ze Slovenska“.
Ale víte, co je na tom všem nejsmutnější? To, že někdo s takovým talentem, s takovou kariérou, musí utíkat do jiné země, aby si splnil sen. Že místo toho, aby čelila výzvě doma, raději jde tam, kde ji nikdo neuvidí selhat.
Je to smutný komentář k naší společnosti. K tomu, jak zacházíme s lidmi, kteří se snaží překonat své limity. Místo abychom je povzbudili, řekneme jim „to nezvládneš“. Místo abychom ocenili jejich odvahu zkusit něco nového, jsme připraveni je kritizovat při prvním klopýtnutí.
A tak se nedivím, že Eva zvolila tuhle cestu. Že raději tančí tam, kde ji její čeští fanoušci neuvidí. Kde může dělat chyby, učit se, růst – bez toho, aby každý její krok byl pod drobnohledem.
Je to chytrý tah? Možná. Je to trochu zbabělé? Možná taky. Ale hlavně je to smutné. Smutné, že někdo s takovým talentem a takovou kariérou cítí, že musí utéct, aby mohl růst.
Takže až budete příště vidět někoho, kdo se snaží překonat své limity, kdo se pouští do něčeho nového, něčeho, v čem není expert – vzpomeňte si na Evu. A místo posměchu nebo kritiky nabídněte podporu. Protože nikdy nevíte – možná je to začátek něčeho úžasného. Něčeho, co by se nikdy nestalo, kdyby ten člověk neměl odvahu to zkusit.
A Evě? Té přeju, ať jí to na Slovensku vyjde. Ať se naučí tančit tak, že až se vrátí, bude moct všem pochybovačům ukázat, že na to má. Že možná nepotřebovala českou StarDance – ale že česká StarDance možná potřebovala ji.
Protože někdy je nejlepší odpovědí na „to nezvládneš“ ukázat, že to zvládnete. I když to znamená jít tam, kde vás nikdo neuvidí růst.
