Článek
Jeden starší muž dokonce teatrálně zafuněl a zakroutil hlavou. Číšník přišel s napjatým úsměvem a šeptem mě požádal, jestli bychom mohli odejít. Protože prý narušujeme klid ostatních hostů. A já tam seděla, se čtyřletým synem, který zrovna vešel do jedné ze svých scén, a cítila jsem se jako nejhorší matka na světě.
Neměla jsem sílu odporovat. Vzala jsem ho do náručí, popadla kabelku, batoh s pastelkami a jablkem, které zůstalo netknuté, a vyšla ven. Slzy jsem zadržela do poslední chvíle. Jakmile se za námi zavřely dveře a mně došlo, co se vlastně stalo, rozbrečela jsem se. Ten pláč ale nebyl jen kvůli té situaci. Byl to pláč z přetlaku, z vyčerpání, z pocitu, že ať se snažím, jak chci, nikdy to nebude dost.
Než jsme šli do restaurace, měla jsem pocit, že to zvládneme. Bylo to po dlouhé době, co jsme si s kamarádkou naplánovaly společný oběd. Obě máme malé děti, obě běháme mezi prací, školkou a domácností. Těšily jsme se. Vybraly jsme podnik, kde mají dětské židličky a prý i dětský koutek. Vzala jsem syna, nakreslila mu obrázky, povídala si s ním o tom, kam jdeme, co si dáme. Byla jsem připravená.
Jenže děti se někdy zkrátka rozhodnou, že připravenost dospělých je nezajímá. A že jejich vnitřní svět zrovna teď potřebuje vyjádřit hlasitě a dramaticky. Nepomohl džus, ani oblíbený bagel, ani pastelky. Prostě spustil. A nešlo to zastavit. Křičel, dupal nohama, házel ubrousky. Když jsem ho chtěla vzít ven uklidnit, začal se vzpouzet, až jsem ho musela nést. A v tu chvíli přišel číšník a celý ten výjev uzavřel svou žádostí.
Doma jsem si v hlavě přehrávala každou vteřinu. Co jsem měla udělat jinak? Měla jsem ho nebrat vůbec s sebou? Měla jsem ho lépe připravit? Měla jsem odejít dřív? Kdy je ta správná chvíle, kdy to ještě „jde“ a kdy už člověk překračuje nějakou neviditelnou hranici? A proč mám pořád pocit, že jako máma selhávám pokaždé, když mé dítě nefunguje „podle plánu“?
Napsala mi pak kamarádka, že to vůbec nevadí. Že to zná. A že obdivuje, jak jsem to zvládla. V tu chvíli jsem si uvědomila, že si to takhle drtivá většina matek prožívá – v tichu, v osamění, v pocitu studu, který si neumíme logicky vysvětlit, ale který je naprosto paralyzující. Jako by vaše dítě bylo vaše vysvědčení. A čím víc křičí, tím horší známku vám dávají.
Ale ono to tak není. Děti nejsou naši zástupci. Nejsou naše vizitky, nejsou náš výkon. Jsou samostatné bytosti, které se teprve učí být ve světě. A někdy jim to nejde. Stejně jako to občas nejde ani nám dospělým. Jenže když má výbuch emocí dospělý, většinou se na něj kouká s pochopením „má toho moc“, „asi má těžké období“, „je toho na něj moc“. Když totéž udělá malé dítě, začne se kolem šířit nepříjemná atmosféra a máma je první na ráně.
Jasně, rozumím tomu, že ostatní lidé si přišli na oběd v klidu. Nechci rušit cizí lidi. Nechci být tou, o které se mluví po cestě domů „viděls tu matku s tím uřvaným děckem?“ Ale někdy nejde jinak. Někdy to prostě nevychytáte. Někdy je to přesně ta scéna, o které si říkáte „tohle se děje vždycky jen ostatním“, než to poprvé zažijete na vlastní kůži. A najednou už víte, jak chutná stud.
Nechci nikoho vinit. Ani ten číšník to nemyslel zle. Vlastně se tvářil docela soucitně. Ale systém, ve kterém se na děti díváme jako na „narušitele klidu“, je prostě špatně. Restaurace přece nejsou sakrální prostory, kde se nesmí promluvit. Jsou to veřejné podniky, kde se potkávají různí lidé. A pokud má podnik napsané „kids friendly“, měla by k tomu patřit i jistá tolerance.
Někdy přemýšlím, jestli by nebylo zdravější, kdyby se o tomhle všem mluvilo víc. Aby si ženy mezi sebou přestaly říkat „tohle se nesmí stát“ a začaly si místo toho říkat „stává se to, nejsi v tom sama“. Aby se víc mluvilo o tom, jaké to je, být máma ve světě, který očekává perfektní ticho, zatímco vám doma běhá malý uragán. Abychom se přestaly bát toho, co si kdo pomyslí, a místo toho se soustředily na to, jak pomoci sobě i dítěti zvládnout danou situaci s respektem.
Když se na to dívám zpětně, vlastně jsem ráda, že se to stalo. Protože mi to připomnělo něco důležitého. Že mám právo být máma i ve chvílích, kdy to nevypadá jako z Instagramu. Že mé dítě má právo cítit věci intenzivně a že já nejsem horší rodič jen proto, že někdy situaci nezvládnu ideálně. A že i když mě někdy vyhodí z restaurace, neznamená to, že bych neměla nikdy přijít znovu.
Příště možná vyberu jiný podnik. Nebo si oběd s kamarádkou dám v parku na lavičce. Ale rozhodně se nebudu tvářit, že jsem selhala. Neudělala jsem nic špatně. Byla jsem máma. A dělala jsem, co jsem mohla. A i když jsem z té restaurace odcházela s tváří rozpálenou studem, dnes už vím, že se není za co stydět.
Děti křičí. Občas. Rodiče jsou unavení. Často. A svět není tichý, uhlazený katalog. Je to chaos, radost, únava, hluk i objetí. A já chci žít v takovém světě. Kde se dítě směje i brečí. Kde máma nemusí být dokonalá. Kde se občas něco nepovede a je to v pořádku. Protože tohle je život. A ten není sterilní. Ale skutečný.
