Článek
Je mi šedesát osm let a místo zaslouženého odpočinku dřu dvanáctihodinové směny jako uklízečka v nemocnici. A nejsem sama – nás pracujících důchodců je čím dál víc.
Celý život jsem pracovala jako účetní, těšila jsem se na důchod. Myslela jsem, že si konečně odpočinu, budu se věnovat vnoučatům, zahrádce. Pak přišla realita. Důchod devatenáct tisíc, nájem osm, léky dva tisíce měsíčně. A to nemluvím o jídle, oblečení a energiích. Matematika je neúprosná – bez práce to nejde.
A tak jsem ve svých šedesáti osmi nastoupila na úklid do nemocnice. Dvanáctihodinové směny, noční, víkendy. Nikdo nebere ohled na to, že jsem důchodkyně. Když mladé kolegyni onemocní dítě, automaticky se počítá s tím, že já to vezmu za ni. Vždyť „máte čas, jste v důchodu a potřebujete peníze“.
Bolí mě záda, kolena už také neslouží jako dřív. Ale nemůžu si dovolit být nemocná a zůstat bez práce. Každá směna se počítá, každá koruna je dobrá. A tak polykám prášky proti bolesti a jedu dál. Co mi zbývá?
Když se podívám kolem sebe v nemocnici, vidím spoustu podobných případů. Bývalá učitelka myje nádobí v kuchyni, bývalý inženýr dělá vrátného. Všichni jsme na tom stejně – důchod nestačí, tak musíme makat dál.
Statistiky říkají, že počet pracujících důchodců se za posledních deset let zdvojnásobil. Není to tím, že bychom byli tak vitální a chtěli pracovat. Je to tím, že musíme. Že ten systém je nastavený tak, že z důchodu se normálně žít nedá.
Mladí kolegové nechápou, proč si „neužívám důchodu“. Jak jim mám vysvětlit, že bych ráda, ale nemůžu? Že bez těch deseti tisíc měsíčně navíc bych neměla ani na nájem? Že důchod, na který jsem si třicet let poctivě střádala, mi nestačí pokrýt ani ty základní potřeby?
Někdy, když se vracím z noční směny domů, potkávám sousedku, jak jde venčit psa. Je stejně stará jako já, ale její manžel má slušný důchod, tak nemusí pracovat. Může si užívat života. Já zatím sotva pletou nohama po dvanáctihodinové šichtě.
A víte, co je nejhorší? Je nás takových tisíce. Důchodců, kteří místo zaslouženého odpočinku musí dřít, aby přežili. Kteří nemůžou být nemocní, nemůžou být unavení, nemůžou si dovolit zpomalit. Protože každá koruna se počítá.
Tohle není důstojné stáří. Je to boj o přežití. A dokud se něco nezmění, bude nás pracujících důchodců jen přibývat. Ne proto, že chceme, ale proto, že musíme. Takže, prodloužení odchodu do důchodu v 67 letech není vůbec chyba. Stejně většina důchodců pracuje i v sedmdesáti a více letech.
