Článek
Otočila jsem se a viděla staršího pána s nákupním košíkem, jak drží v ruce krabici mléka a mluví nahlas směrem k mladé prodavačce, která kolem zrovna procházela s vozíkem na doplňování zboží. Ta se zarazila, něco mu začala vysvětlovat, ale děda se jen mávl rukou a nespokojeně odcházel dál.
Normálně bych to asi přešla. V obchodech občas někdo něco řeší, lidi jsou podráždění, nakupování není zrovna meditace. Jenže ten pán mi přišel povědomý. A hlavně – na tom, jak to řekl, bylo něco hrozně upřímného. Ne uraženého. Ne arogantního. Spíš zklamaného. Jako když někdo očekává férovou hru a najednou zjistí, že je všechno trochu jinak.
Při placení jsem si všimla, že ten pán stojí opodál a čeká. S nikým nemluví, jen sleduje okolí. Když jsem vyšla ven, pořád tam byl. A protože mi ten moment pořád vrtal hlavou, zeptala jsem se ho: „Můžu se zeptat, co se tam vlastně stalo?“
Usmál se. Unaveně, ale vděčně, že se někdo zajímá. „Ale nic,“ mávl rukou. „To jsem zas jen čekal, že sleva bude sleva. A ono to byla zase ta jejich finta s barevnou cedulkou.“ A pak mi to vysvětlil.
U regálu s mlékem visela výrazná červená cedulka s nápisem „AKCE“. Pod ní cena: 22,90. Jenže jak děda řekl, stejná krabice mléka, jen o regál vedle – bez cedulky, bez akce – stála 21,90. Rozdíl koruny. A žádná sleva ve skutečnosti nebyla. Jen barevný marketing. Jen způsob, jak donutit lidi sáhnout po zboží, protože „je v akci“.
Chvíli jsme tam stáli a povídali si. Děda se jmenoval pan Král. Říkal, že si vždycky všechno poctivě zapisuje, má malý sešitek, kam si píše, kolik co stálo minulý týden, a dívá se na ceny s brýlemi i bez, protože už přestává věřit tomu, co vidí. A že ho občas lidi berou jako bručouna, ale že má pocit, že když už má těch pár stovek důchodu, měl by za ně dostat to, co odpovídá. A že mu není jedno, že se z lidí dělají hlupáci.
Mluvili jsme asi deset minut. Ale od té doby mi ten moment visí v hlavě pořád. Protože to, co pan Král zažil, není výjimka. Je to každodenní realita, která se děje všem – jen si toho většina nevšimne. A nebo už rezignovala. A já se přistihla, že jsem taky přestala kontrolovat. Že slepě beru věci z regálu, když je vedle nich cedulka „AKCE“, protože kdo by taky měl čas u každé položky ověřovat, jestli náhodou ta sleva není jen optický klam.
Zvykli jsme si na to. Zvykli jsme si, že sleva vlastně nic neznamená. Že „akční cena“ může být stejná jako ta původní. Že se sice mění čísla na štítcích, ale ve skutečnosti se nemění nic. Anebo se změní jen obal – menší balení, stejné peníze. O tom se taky pan Král zmínil. Říkal: „Pamatujete, když měl jogurt 150 gramů? Teď má sto. A cena je vyšší.“ A má pravdu. Těch příkladů by člověk našel stovky.
Někdo řekne: „No tak jde o korunu, dvě. To přece není žádná tragédie.“ Ale když člověk žije z omezeného rozpočtu, a když se tyhle koruny opakují každý den, v každém obchodě, na každém rohu, najednou to přestává být maličkost. Najednou je to symbol něčeho většího – toho, jak jsme se naučili neptat. Jak jsme si zvykli, že na nás obchodní řetězce hrají hru, kterou ani nechceme hrát. A že s tím vlastně nemůžeme nic dělat.
Ale můžeme. Můžeme se dívat. Můžeme si všímat. A můžeme o tom mluvit. Protože když zůstane ticho, zůstane všechno při starém. Jenže když někdo jako pan Král nahlas řekne: „Tohle je sleva?“ a někdo jiný ho vyslechne, možná se aspoň něco změní. Možná někdo zvedne hlavu od košíku a taky se zamyslí. Možná se aspoň začne víc porovnávat. Ne sleva od původní ceny, ale sleva od reality.
Vím, že to není revoluce. Vím, že se kvůli tomu nezboří obchodní politika ani cenová strategie. Ale vím, že pokud má mít spotřebitel nějakou důstojnost, musí vědět, že není jen figurkou ve hře s čísly. Že má právo chtít férovost. A že není směšný, když se ozve.
Když jsem odcházela, pan Král mi řekl, že dnes už ho v obchodech máloco překvapí. Ale že ho pořád překvapuje, kolik lidí slepě věří nápisům. „Já už věřím jen tomu, co si spočítám,“ usmál se. A mně došlo, že ten jeho sešitek není znak podezřívavosti. Je to akt odolnosti. Malý tichý protest proti době, kde je často víc vidět barevná cedulka než skutečná pravda.
Doma jsem pak zkontrolovala účtenku. A našla tam taky pár cen, které neseděly. Dvě věci byly v letáku levnější, ale v obchodě se načetly bez slevy. Normálně bych to přešla. Ale tentokrát jsem se vrátila. Ukázala jsem pokladní účtenku, ona se omluvila a peníze mi vrátila. A já si řekla, že to udělám pokaždé, když se to stane.
Ne proto, že bych neměla těch pár korun navíc. Ale proto, že to není správně. Protože důvěra není samozřejmá. A když ji někdo zneužívá, nemá právo ji dál požadovat.
Příběh pana Krále mi připomněl, že čestnost nezačíná u velkých činů. Ale u obyčejných situací, jako je nákup mléka. A že když si budeme říkat, že je to jen detail, jen koruna, jen drobnost, časem přestaneme vnímat, kde je vlastně hranice. A možná i to je důvod, proč jsme jako společnost unavení – protože máme pocit, že se kolem nás pořád něco drobně posouvá, až už ani nevíme, kam jsme došli.
A tak až příště půjdete do obchodu a uvidíte cedulku „AKCE“, zkuste si všimnout, co vlastně znamená. A když vám nebude něco sedět, řekněte to nahlas. Třeba to nepomůže hned. Ale třeba tím inspirujete někoho dalšího. Třeba to uvidí někdo jiný. Třeba z toho jednou bude víc než jen koruna rozdílu.
Protože jak říkal pan Král: „Já už nechci být ten, kdo si nechá všechno líbit. Už jsem toho viděl dost.“ A mně nezbývá než mu dát za pravdu.
