Článek
Netušila jsem, že právě ten den se mi navždy vryje do paměti a že mě připraví o něco, co jsem si dlouho a těžce budovala: sebevědomí. Už u vstupu jsem cítila drobné napětí. Nejsem zrovna modelka a moje tělo po dvou dětech nevypadá jako z reklamy. Ale snažila jsem se to hodit za hlavu. Vždyť je tam spousta lidí, každý řeší hlavně sebe. Navlékla jsem si jednodílné plavky, hodila ručník přes rameno a snažila se soustředit na radost svých dětí.
Chvíli jsme se koupali, pak přišel nápad jít na tobogány. Postavili jsme se do fronty a já stála mezi ostatními, mokrá, v přiléhavých plavkách, s ručníkem někde u lavičky. A tehdy jsem to zaslechla.
Skupinka teenagerů za mnou se začala nahlas bavit. Nejdřív jsem nedávala pozor, ale pak jsem zaslechla poznámky, které mířily přímo na mě. Smích, špitání, a pak naprosto bezostyšná věta: „Ty jo, ta by mohla jít strašit už bez kostýmu.“
Ztuhla jsem. Nemohla jsem uvěřit, že to řekli nahlas, tak bez ostychu, tak krutě. Mé děti stály přede mnou a nic netušily. Já se snažila předstírat, že jsem to neslyšela, ale uvnitř mě něco prasklo. Celou cestu dolů po tobogánu jsem měla slzy na krajíčku.
Po zbytek dne jsem se snažila být „v pohodě“. Ale něco se ve mně zlomilo. Nešlo o tu jednu poznámku. Šlo o to, že jsem se odhodlala jít ven, ukázat se, být sama sebou a byla jsem za to potrestaná.
Od té doby jsem si plavky už neoblékla. Ať jsme jeli kamkoli na koupaliště, k rybníku nebo k moři zůstala jsem v šatech, ve stínu, s ručníkem přes sebe. A i když se snažím sama sobě říkat, že pár cizích puberťáků nestojí za to, pořád ve mně zní jejich slova.
Možná se mi to jednou podaří překonat. Ale dnes? Dnes bych raději zůstala doma, než se znovu vystavit takovému ponížení. Protože někdy stačí pár slov a všechna vaše odvaha se rozpadne na prach.
