Článek
Nevěřil jsem vlastním uším. Ne kvůli tomu Las Vegas – člověk ví, co se dětem motá v hlavě, TikTok, YouTube, světla, barvy, glitry a tyhle věci – ale kvůli té samozřejmosti. Věta pronesená tónem, jako bychom plánovali sobotní nákup v Lidlu.
Moje dcera má jedenáct. Chodí do páté třídy, má sbírku laků na nehty větší než moje žena a představu o světě, kterou formují hlavně tři youtuberky a jeden algoritmus. Chápu, že generace se mění. Chápu, že každé dítě touží po něčem jiném, než měli jeho rodiče. Ale něco ve mně se sevřelo. A nebylo to z peněz, i když ty samozřejmě hrají roli. Bylo to z toho tónu. Z toho vnitřního nastavení, že všechno je dostupné. Že všechno je hned. A že všechno je málo.
Já jsem poprvé viděl moře v osmnácti. Dřel jsem celé léto, pak jsem si koupil lístek do Itálie a spal tam pod stanem s nohama ven, protože jsme měli stan pro dva a byli jsme tři. Byla to nejlepší dovolená mého života. Ne kvůli komfortu – bylo horko, komáři, těstoviny s kečupem třikrát denně – ale kvůli pocitu, že si to člověk nějak zasloužil. Vybojoval. Že to nebyla samozřejmost.
A teď? Děti se baví o světě jako o katalogu. „Letos chci tam, příští rok bych radši tam, tady je to už trapný.“ Neříkám, že za to můžou samy. My jsme jim to umožnili. My jsme ti, kdo chtějí, aby měly všechno, co jsme neměli. My jsme ti, kdo je od malička brali na hotely s bazény, aby nemusely zažít to, co my – spaní v autě, fronty na wc a dvě hodiny hledání místa, kde vaří něco jiného než řízek. Ale něco se nám v tom procesu ztratilo.
Dcera mi ukazovala hotel v Las Vegas, co má bazén ve tvaru delfína a hernu, kde si můžeš vyrobit vlastní parfém. A já jsem si vzpomněl, jak jsme si jako kluci dělali parfém z pampelišek v petce a smrdělo to tak, že to máma zakopala na kompost. Ten kontrast byl směšný. Ale ne úplně legrační.
Chápu, že doba je jinde. Chápu, že svět se změnil. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že jsme jim nedali to nejdůležitější – schopnost se těšit. Umění ocenit něco, co není dokonalé. Radost z obyčejna. Místo toho máme děti, které hodnotí hotel podle toho, jestli má wi-fi a jestli mají u snídaně čokokuličky.
Když jsem se dcery zeptal, proč zrovna Las Vegas, čekal jsem aspoň něco jako „chci vidět ty světla“ nebo „tam zpívala Katy Perry“. Ale ona jen pokrčila rameny a řekla: „Je to prostě cool. Byly tam holky ze třídy.“ A já měl chuť si dát panáka.
Protože tohle není o Las Vegas. Tohle je o tom, že už nejsme ti, kdo ukazují dětem svět. Teď se svět ukazuje jim. A diktuje, co se má chtít. A v jakém věku. A co je dost dobrý. A my jen běháme za nimi s peněženkou a snažíme se držet krok.
Řekl jsem jí tehdy, že letos pojedeme na Slovensko. Do hor. Do chaty, kde není signál a kde se topí dřevem. Podívala se na mě, jako bych jí oznámil, že místo prázdnin půjde kopat kanály. „A co tam budu dělat?“ zeptala se. A mě v tu chvíli napadla úplně stejná otázka. Co tam vlastně budeme dělat? Co budou dělat děti, které bez displeje nevydrží ani snídani? Co budou dělat rodiče, kteří se bojí, že jim dítě řekne, že se nudí?
Začal jsem se trochu těšit. Ne na ty hory. Ale na tu nudu. Na to, že si dcera poprvé v životě třeba uvědomí, že čas se dá trávit i jinak než konzumem. Že zima se dá zahnat dekou a že večer se dá promlčet u ohně. Ne že by to pochopila hned. Ale možná si na něco sáhne. Na ticho. Na pomalost. Na obyčejno, který není trapný, ale důležitý.
Vím, že jí nemůžu zakázat snít o světech, které znám jen z filmů. A ani nechci. Ale zároveň vím, že moje práce není jí je hned kupovat. Moje práce je dát jí nástroje, aby poznala, co je hodnota. A ta se, aspoň podle mě, nevyrábí v hotelové parfumerce.
Nevím, kam pojedeme příští rok. Možná to bude zas moře. Možná Chorvatsko. Možná něco víc. Ale letos to bude obyčejné Slovensko. Věřím, že si z něj dcera odnese víc než jen fotky. A já taky. Protože někdy největší dobrodružství není v letadle. Ale v tom, že se jako rodič odvážíš jít proti proudu. A říct „ne“.
Ne proto, že nechceš. Ale proto, že věříš, že to má smysl.
A třeba jednou, až bude dospělá, si na tuhle dovolenou vzpomene víc než na tu, kde byly tobogány a animátoři. Třeba si vzpomene na to, jak jsme večer koukali do mlhy a vařili polívku z pytlíku. A třeba jednou řekne svému dítěti: „My jsme byli v horách. A bylo to fajn.“ A to bude možná ta největší výhra.
