Článek
Jenže tenhle přístup mě nakonec dostal do situace, která se mi dodnes vrací ve snech. A ze které se pořád snažím pochopit, co vlastně bylo horší. To, co jsem slyšela, nebo to, co mi pak bylo nabídnuto, abych na to zapomněla.
V té firmě jsem pracovala přes pět let. Začínala jsem jako asistentka, postupně jsem se dostala na pozici koordinátorky projektů, a myslím, že se mnou byli spokojení. Nikdy jsem si nestěžovala, vždycky jsem udělala i něco navíc, pomohla kolegům, když nestíhali. Byla jsem ten typ, co nosí kafe, když se dělá přesčas, a pamatuje si, kdo má dítě nemocné a kdo zrovna skládá zkoušky. Ne že bych byla anděl, ale na pracovišti mi vždycky záleželo na vztazích. Možná i víc než na vlastní kariéře.
A právě proto mě to tak zasáhlo. Jedno odpoledne jsem nesla šéfovi dokumenty k podpisu. Dveře jeho kanceláře byly pootevřené a on zrovna telefonoval. Nechtěla jsem poslouchat, ale ten hlas šel slyšet i na chodbě. A pak najednou zaznělo moje jméno. V tu chvíli mi zatrnulo. Nevím proč, ale zůstala jsem stát. Možná ze zvědavosti, možná z pocitu, že když se o vás mluví, máte právo slyšet. Dneska bych si přála, abych šla dál a nic neslyšela.
„Jana? Jo, ta drží hubu, ta se hodí. Chceš mít klid? Dej jí něco, ať je zticha. Však víš, jak to s ženskýma chodí. Trochu cukru a budou šoupat nohama.“
Ticho. V hlavě mi to znělo jako ozvěna. Snažila jsem se pochopit, jestli to opravdu padlo. Jestli ten hlas, který říká tyhle věty, patří člověku, který mě každé ráno zdraví, ptá se mě, jak se mám, a vykládá, že si mě váží, protože jsem loajální.
Utekla jsem zpátky do své kanceláře. Ruce se mi třásly. Hlavou mi běžely různé scénáře. Co tím myslel, proč to řekl, komu to říkal. Byla jsem zklamaná. Ale víc než zhnusení mnou cloumala otázka: proč si myslí, že může takhle mluvit? A hlavně, co všechno je ochoten udělat, když má pocit, že má navrch?
Druhý den si mě zavolal. Seděl v křesle jako vždycky, s tím svým úsměvem, který byl vždycky trochu přehnaný. A pak přišla nabídka. „Jano, víte, že vás firma potřebuje. Měl bych pro vás novou pozici. Vedení týmu. Lepší plat, služební auto. Ale mám jednu prosbu. Co se včera stalo, berme jako něco, co nemělo být slyšet. Byl jsem unavený, přehnaně expresivní, znáte to. Odpusťme si to navzájem, ano? A pojďme dál.“
Ten moment byl jako ze špatného filmu. Stojíte tam, někdo vám právě podává pomyslný klíč od výtahu nahoru a zároveň vám zavazuje ústa. Nebyla to dohoda. Bylo to tiché vydírání zabalené do manažerské řeči. Měl to nacvičené. A věřil, že na to skočím.
Ale já neskočila. Neřekla jsem mu rovnou ne, protože jsem byla v šoku. Vzala jsem si čas na rozmyšlenou. Vzala jsem si ho spíš pro sebe, abych si ujasnila, co vlastně chci. A co ještě snesu. Protože tohle už nebyla jen nějaká poznámka. Tohle byla celá mentalita. Přesvědčení, že lidi se dají koupit. A že ženy obzvlášť. Že stačí pár benefitů a zapomeneme, co jsme slyšely. Co jsme cítily.
Seděla jsem večer doma, dívala se na tu nabídku na papíře, kterou mi poslal ještě ten den mailem, a měla v sobě takový zvláštní klid. Ne z rozhodnutí, ale z poznání. Poznání, že jsem si konečně připustila, že tahle firma pro mě není. Že i když jsem se snažila věřit v její hodnoty, ve slušnost a důvěru, ve skutečnosti se tam hrála hra, na kterou už nemám žaludek.
Odmítla jsem. Slušně, stručně, bez emocí. Napsala jsem, že o nabídku nemám zájem, že si vážím příležitosti, ale že aktuálně uvažuji o změně. A že do té doby udělám maximum pro to, aby moje projekty běžely dál.
Reakce byla očekávatelná. Úsměv zmizel. Najednou jsem nebyla „ta, co se hodí“, ale problém. Během dvou týdnů jsem byla vyřazena z rozhodovacích porad, začaly se hledat chyby, které tam nikdy předtím nebyly, a nakonec mi bylo nenápadně naznačeno, že „možná bych měla zvážit, jestli mi to tu ještě vyhovuje“.
Vyhovovalo. Ale ne za tu cenu. Ne za cenu sebeúcty. Odešla jsem. A i když to nebylo snadné najít novou práci, vysvětlovat důvody, překonat strach, jestli to zvládnu, nikdy jsem toho nelitovala.
Dnes pracuju jinde. Menší firma, mladší kolektiv, jiná atmosféra. Pořád se učím věřit. Ale už jsem opatrnější. A hlavně, už se nikdy nebudu omlouvat za to, že slyším, co se říká. Že vidím, co se děje. A že se rozhodnu nehrát podle pravidel, která mě mají zlomit.
Nevím, kolik žen bylo v podobné situaci. Kolik z nich kývlo, protože neměly na výběr. Nebo protože si myslely, že to takhle prostě chodí. Ale já bych si přála, abychom to už nebraly jako normu. Abychom si nemusely vybírat mezi kariérou a respektem.
