Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že v 65 letech budu měnit pleny a vstávat v noci k plačícímu dítěti. Ale život někdy píše neuvěřitelné příběhy. Před pěti lety jsem potkal Janu, bylo jí třicet pět a já se zamiloval jak mladík. Myslel jsem, že si jen užiji vztah na stará kolena. Teď mám doma roční dceru a někdy nevím, jestli se mám smát nebo brečet.
Když Jana přišla s tím, že by chtěla dítě, nejdřív jsem si myslel, že žertuje. V mém věku? Ale ona to myslela vážně. Mluvila o tom, jak je to naše poslední šance, jak budeme šťastná rodina. A já, starý blázen, jsem se nechal přemluvit. Tehdy jsem netušil, co všechno to obnáší.
První měsíce byly hotové peklo. Místo klidného důchodu, kdy jsem si chtěl číst knížky a chodit na procházky, jsem se proměnil v nočního hlídače. Malá plakala každé dvě hodiny, Jana byla vyčerpaná a já? Já jsem v pětašedesáti zjistil, že noční vstávání je horší než noční směny v práci.
Teď je malé rok a já cítím každý svůj kloub, když se k ní ohýbám. Zatímco Jana má energii běhat s kočárkem po parcích a hrát si na pískovišti, já po hodině venku potřebuji dvě hodiny odpočinku. Někdy závidím svým vrstevníkům, kteří si užívají důchod, jezdí na výlety a jejich jediná starost je, kdy přijedou vnoučata na návštěvu.
Nejhorší jsou ty pohledy okolí. Všichni si myslí, že jsem dědeček. Když řeknu, že jsem otec, vidím v jejich očích směs překvapení a pohrdání. „V jeho věku si pořizovat dítě, to je nezodpovědné,“ slyším je šeptat. A někdy si říkám, že možná mají pravdu.
Jana je skvělá, miluje mě a stará se o většinu věcí kolem malé. Ale ten věkový rozdíl je někdy jako propast. Ona chce chodit mezi lidi, seznamovat se s jinými matkami, plánovat výlety. Já už na tohle nemám sílu ani chuť. Večer padnu do křesla a modlím se, aby malá spala celou noc.
Někdy v noci, když nemůžu spát, přemýšlím, jaké to bude za pár let. Až malá půjde do školy, bude mi skoro dvaasedmdesát. Až bude mít maturitu, budu nad hrobem. Dožiji se vůbec její svatby? Uvidím někdy vnoučata? Tyto myšlenky mě pronásledují a nedají mi spát.
Nechci, aby to vyznělo, že svou dceru lituji. Miluji ji nade všechno. Když se na mě usměje nebo řekne „táta“, roztaje mi srdce. Ale být otcem v 65 letech je něco, co bych nikomu nedoporučil. Ta radost je vykoupená obrovskou fyzickou i psychickou námahou.
A Jana? Ta už mluví o druhém dítěti. Prý aby malá nebyla sama. Já jen tiše doufám, že to nemyslí vážně. Protože jedno batole v mém věku je dobrodružství, ale dvě? To už by bylo nad moje síly.
Zdroje: Autorský text
