Článek
Uklidíte málo. Uklidíte moc, a jste prý posedlá. Dáte dítěti mrkev, a je to moc zdravé, nebo moc tvrdé, nebo málo nastrouhané. Uvaříte večeři, a i když se všechno sní a nikdo neumře, dozvíte se, že to „dřív dělaly ženy jinak“. A já jsem si jeden čas připadala, že žiju ne život, ale takové permanentní přijímací řízení na to, jestli jsem hodná snacha. Tchyně byla ta, která vždycky něco okomentovala. Ne zlým tónem. Ale takovým tím způsobem, že vás to píchne. Ne řezavě. Ale dlouhodobě.
Je z jiné generace
Dlouho jsem se to snažila nebrat si osobně. Říkala jsem si, že je to věkem. Že to myslí dobře. Že je z jiné generace. Jenže čím víc jsem se snažila být nad věcí, tím víc se to ve mně hromadilo. Nejen ty poznámky o jídle a úklidu, ale i ty drobné šťouchy – že mám jinou výchovu než ona, že dneska se to dělá všechno „na efekt“, že děti nejsou zvyklé na režim, protože „ty tvoje metody jsou takové nějaké moderní“. A jednoho dne, po další z těch večeří, kdy jsem po jejím odchodu seděla v kuchyni a koukala na dřez plný nádobí a srdce plné křivdy, jsem to řekla nahlas: „Já bych chtěla, aby si to zkusila. Aby si jeden den zkusila být mnou.“
Muž se zasmál. Ale mně to nepřišlo legrační. Přišlo mi to naprosto spravedlivé. A tak jsem navrhla výměnu. Jednodenní. Ona bude celý den u nás, udělá všechno jako já. A já naopak budu ta, co jen přijde, posadí se, podívá se a řekne, co si myslí. Ze srandy. Ale taky trochu doopravdy. A tchyně to překvapivě přijala. Prý s úsměvem. Že to bude zábava. Já jsem měla pocit, že konečně pochopí, že některé věci nejsou o lenosti. Ale o kapacitě.
Chaos řízený láskou
A tak nastal den D. V osm ráno jsem jí předala děti, rozepsaný plán, seznam věcí, co se musí stihnout, a odešla. Ne úplně. Zůstala jsem v domě, ale „na druhé straně“. V ložnici, s knížkou. S pokynem, že dnes nevařím, neřeším, nejsem. A co se dělo dál, slyšela jsem i přes stěny. Jak syn nechce snídat. Jak mladší dcera brečí, protože ztratila ponožku. Jak psovi někdo šlápnul na ocas. Jak telefon zazvonil. Jak zvonek zazvonil. Jak mikrovlnka pípala a jak se všechno začínalo trochu hroutit.
Po poledni zaklepala na dveře. Vlasy rozcuchané, v ruce škrábanec od kočky, výraz bez ironie. „Já nevím, jak to děláš.“ Řekla to potichu. Upřímně. Bez obrany. A já věděla, že to přišlo. Ten moment, kdy člověk pochopí, že to, co vypadá jednoduše zvenčí, je zevnitř jeden velký chaos řízený láskou, únavou a nekonečným multitaskingem. Nabídla jsem jí čaj. Posadila se. A začala mluvit. O tom, že si myslela, že když byla doma s dětmi ona, všechno zvládala líp. Jenže si neuvědomila, že dnes jsou jiné doby, jiné tlaky, jiné možnosti. A taky jiné vyčerpání.
Jiný pohled
A já jsem jí nic nevyčítala. Jen jsem naslouchala. A najednou to nebyla ona proti mně. Byly jsme dvě ženy. Každá s jinou zkušeností. Ale obě stejně unavené z toho, že chceme všechno zvládnout a u toho být milované. A pak jsme se rozesmály. Protože jsme si obě uvědomily, jak směšné to je. Měřit druhého podle pravidel, která už neplatí. Od toho dne se něco změnilo. Ne že by nikdy nic neřekla. Občas poznámka ještě uletí.
Ale je v tom jiný tón. Jiný pohled. A hlavně – respekt. Vědomí, že ta druhá taky dělá, co může. Že žádná metoda není dokonalá. A že kritika nepomáhá. Pomáhá podpora. I když je tichá. I když je jen v tom, že se někdo neptá, proč dítě brečí, ale přinese kapesník. A tak si dnes říkám, že to nebyl špatný nápad. Vyměnit si role. Aspoň na chvíli. Protože někdy stačí jeden den v cizích botách, abys pochopila, že chodit v nich každý den není slabost. Ale odvaha.
