Článek
To, co se mi stalo minulý víkend, by nevymyslel ani ten nejlepší scenárista. Vyrazil jsem si na romantický víkend do luxusního hotelu s milenkou, a koho nepotkám u snídaně? Svoji manželku s jejím milencem. Ta trapná situace, kdy se naše pohledy střetly přes švédské stoly, byla k nezaplacení. Je to vlastně docela vtipné. Oba jsme si mysleli, jak jsme chytří. Já jí nakecal, že jedu na školení, ona mně zase, že jede s kamarádkou na wellnes. A pak se potkáme v hotelu dvě hodiny od domova, oba v doprovodu svých „přátel“. Člověk by řekl, že po patnácti letech manželství už nemůže přijít nic překvapivého.
Nejlepší na tom všem byly ty rozpačité pohledy. Nikdo nevěděl, co má dělat. Moje milenka nechápala, proč zírám na tu ženu u vedlejšího stolu. Její milenec netušil, proč jeho „přítelkyně“ najednou zbledla jak stěna. A my dva? My jsme tam stáli jak dva blbci a přemýšleli, jestli se máme pozdravit nebo předstírat, že se neznáme. Nakonec jsme zvolili tu druhou variantu. Dělali jsme, že se nevidíme, každý si sedl do jiného rohu restaurace a snažil se co nejrychleji nasnídat. Jen občas jsme po sobě házeli pohledy a asi oba přemýšleli nad tím, jak absurdní tahle situace je.
Je fascinující, jak se život někdy umí zamotat. Oba jsme si mysleli, že máme perfektní alibi. Oba jsme si byli jistí, že ten druhý je doma nebo někde úplně jinde. A pak nás osud svede dohromady zrovna v momentě, kdy si oba užíváme nevěry. Co je na tom nejhorší? Že jsem necítil ani vztek, ani žárlivost. Spíš takové zvláštní pochopení. Koneckonců, oba děláme totéž. Oba jsme hledali něco, co nám v našem manželství chybí. A oba jsme to našli ve stejný víkend ve stejném hotelu.
Zbytek víkendu byl jako z nějaké absurdní komedie. Potkávali jsme se v výtahu, na chodbách, u bazénu. Pokaždé jsme předstírali, že se neznáme, ale bylo to čím dál trapnější. Naši milenci samozřejmě nic nechápali a my jim to nemohli vysvětlit. Je to vlastně docela trefný obraz našeho manželství. Oba si žijeme svoje životy, oba máme svá tajemství, a když se náhodou potkáme, děláme, že je všechno v pořádku. Možná jsme si zasloužili, aby to takhle prasklo. Aspoň víme, na čem jsme.
Cestou domů jsem přemýšlel, jestli o tom začít mluvit. Jestli si to vyříkat, nebo dál předstírat, že se nic nestalo. Ona očividně zvolila tu druhou možnost. Když jsem v neděli večer přišel domů, přivítala mě, jako by se nic nestalo. „Jak bylo na školení?“ ptala se s úsměvem. „Dobře, a jak wellness s kamarádkou?“ zeptal jsem já. A tak žijeme dál. Oba víme, co ten druhý dělá, ale mlčíme o tom. Možná je to tak lepší. Možná je jednodušší dělat, že nic nevíme, než řešit nepříjemnou pravdu. Koneckonců, funguje nám to tak už roky.
Je to zvláštní, jak se život někdy umí zamotat. Myslíte si, že máte všechno pod kontrolou, a pak stačí jedna náhoda a všechno je jinak. Ale možná to tak mělo být. Možná jsme oba potřebovali tohle trapné setkání, abychom si uvědomili, jak absurdní je náš život. Příště si asi vybereme hotel dál od domova. Nebo si aspoň předem zkontrolujeme rezervace.
Zdroje: Vlastní zkušenost
