Článek
Nic velkého, jen jednodenní odpočinek u jezera kousek od Prahy. Takový ten výlet, kdy si sbalíte plavky, deku, termosku s kávou a knížku, kterou už měsíc slibujete, že dočtete.
Petr vybral místo. Říkal, že to tam dobře zná, je tam hezká pláž a většinou tam nebývá moc lidí. Přesně to, co jsme oba potřebovali – klid, vodu a slunce. Já pracuji jako zdravotní sestra a po měsících služeb, kdy jsem sotva viděla denní světlo, jsem se těšila, že jen tak budu ležet na dece a poslouchat šumění vody.
Cesta tam byla příjemná. Petr řídil a já vybírala písničky. Smáli jsme se, povídali si o všem možném a plánovali, co všechno bychom mohli podnikat v létě. Byla jsem šťastná, že jsem po těch letech sama konečně našla někoho, s kým mi je dobře.
Když jsme dorazili na místo, bylo tam překvapivě prázdno. Jen pár rodin s dětmi a skupina teenagerů hrajících volejbal. Našli jsme si hezké místo pod stromem, rozprostřeli deku a já se začala natírat opalovacím krémem. Petr se mezitím rozhlížel kolem a já si všimla, že najednou ztuhl.
„Co se děje?“ zeptala jsem se a podívala se stejným směrem. Na druhé straně pláže stála vysoká blondýna v červených plavkách. Vypadala jako z časopisu – dlouhé nohy, dokonalá postava. Vedle ní poskakoval malý chlapec, mohlo mu být tak pět let. „To je Tereza,“ řekl tiše Petr a já okamžitě věděla, kdo to je. Jeho bývalá. Ta, se kterou byl sedm let. Ta, která ho opustila kvůli jinému a zlomila mu srdce. Ta, o které mi vyprávěl během našeho třetího rande, když jsme se bavili o minulých vztazích.
Najednou jsem nevěděla, co dělat. Měli bychom odejít? Přesunout se jinam? Dělat, že jsme ji neviděli? Jenže to už bylo pozdě. Všimla si nás a její oči se rozšířily překvapením. Po chvilce váhání zvedla ruku na pozdrav a vydala se naším směrem. Chlapec běžel za ní.
„Ahoj, Petře,“ řekla, když došla až k nám. „To je překvapení. Jak se máš?“ Petr vstal a já viděla, jak mu v obličeji cuká nervozita. „Ahoj, Terezo. Mám se dobře. Tohle je Bára, moje přítelkyně. Báro, to je Tereza.“
Usmála jsem se a podala jí ruku, i když uvnitř jsem se cítila divně. Byla jsem nervózní. Ne proto, že bych žárlila. Spíš proto, že jsem nevěděla, co od tohoto setkání očekávat. „A tohle je Kubík,“ představila chlapce, který se schovával za jejíma nohama a zvědavě si nás prohlížel. „Ahoj, Kubíku,“ pozdravil ho Petr a já si všimla, jak zvláštně se na chlapce dívá.
Tereza pak začala vyprávět, co dělá, kde pracuje, a že je teď sama s Kubíkem. I když se snažila působit uvolněně, cítila jsem v jejím hlase napětí. Petr odpovídal stroze a jeho tělo vedle mě bylo jako napjatá struna. Pak přišla ta otázka. Ta, která všechno změnila. „Kdy jsi říkala, že se Kubík narodil?“ zeptal se najednou Petr a já jsem v tu chvíli pochopila, na co myslí. Na co jsme v tu chvíli mysleli oba. „Bude mu pět v září,“ odpověděla Tereza a zadívala se mu přímo do očí. „Šestnáctého.“
Petr zbledl. Věděla jsem, že jejich rozchod byl před pěti a půl lety. Jednoduché počty „Myslím, že bychom si měli promluvit,“ řekla Tereza tiše a pohledem naznačila, že beze mě. Cítila jsem, jak mi srdce bije až v krku. Vstala jsem a řekla, že si jdu zaplavat. Když jsem se brodila do vody, slyšela jsem za sebou jejich přitlumené hlasy. Neohlédla jsem se. Nemohla jsem.
Ve vodě jsem zůstala dlouho. Dívala jsem se na nebe, nechala své tělo unášet vlnami a přemýšlela, co tohle všechno znamená. Pro mě. Pro nás. Pro Petra. Když jsem se vrátila na břeh, Tereza s Kubíkem byli pryč a Petr seděl na dece, hlavu v dlaních. Sedla jsem si vedle něj a čekala. Dlouho mlčel.
„Je to můj syn,“ řekl nakonec. „Nikdy mi to neřekla. Odešla, když byla těhotná.“ V tu chvíli jsem nevěděla, co říct. Co se říká v takové situaci? Nakonec jsem jen vzala jeho ruku do své. Ten den u jezera měl být klidný výlet plný slunce a pohody. Místo toho se stal dnem, kdy se Petrův svět obrátil vzhůru nohama. A ten můj s ním.
Cestou domů jsme mlčeli. Nebyl to ten příjemný klid jako ráno. Bylo to ticho plné nevyřčených otázek a obav. Co bude dál? Jak to změní náš vztah? Co se stane, až se Petr stane součástí života svého syna? Na tyto otázky jsem ještě neznala odpovědi. Ale věděla jsem jedno – život se nám právě změnil během jediného odpoledne u vody. A nic už nebude jako dřív.
