Článek
Letěli jsme do Řecka, na menší ostrov, kde toho kromě moře opravdu moc nebylo. První den vypadal slibně. Ubytování krásné, výhled na moře, jídlo výborné. Jenže už odpoledne jsem si všiml, že partnerka není nadšená. Místo koupání si lehla na postel a prohlížela si telefon. Myslel jsem, že je unavená z cesty.
Druhý den jsem ji přesvědčoval, ať se mnou jde k vodě. Jenže ona nechtěla. Prý má moře odjakživa spojené s dětstvím, kdy ji rodiče nutili koupat se v chladné vodě a nikdy se jí to nelíbilo. Ten slaný vzduch jí prý vadí, všude písek, opalovací krémy, slunce, vedro. Prý z toho má skoro paniku.
Já si představoval romantiku na pláži
Pátý den jsem pochopil, že se to nezmění. Každé ráno mě vyprovodila se slovy, ať si to užiju. Sama zůstala ležet, četla si nebo koukala na seriály. Večer si pak chtěla povídat o tom, co jsem viděl. Nevyčítala mi to. Nezakazovala mi nic. Jen prostě nechtěla být u moře. A mně bylo hloupé jí nutit něco, co zjevně nesnáší.
Zbytek dovolené jsem trávil převážně sám. Dopoledne jsem si zaplaval, odpoledne prošel okolí, večer zašel na pivo. Samozřejmě mě to mrzelo. Ne kvůli programu, ale kvůli tomu, že jsme spolu vlastně vůbec nebyli. Po návratu jsem měl v hlavě zmatek. Ne protože bych ji přestal mít rád, ale protože jsem poprvé uviděl něco, co jsme do té doby nemuseli řešit. Náš pohled na „krásné zážitky“ je úplně jiný.
Vztah přežil, ale dovolené řešíme jinak
Jsme spolu dodnes. Ale už víme, že moře spolu prostě není náš společný zážitek. Jezdíme jinam. Na hory, do měst, nebo do přírody. A když zatoužím po moři, jedu sám nebo s kamarády. Není to ideální, ale není to konec světa.
Tuhle první dovolenou si pamatuju dodnes. Ne jako nejhezčí, ale jako tu, která mi otevřela oči. O tom, že kompromisy nejsou jen o tom, co si dáme k večeři, ale i o tom, jak žijeme své sny a někdy i vedle sebe, ne spolu.
