Článek
Občas zajede na ryby, do divadla, možná na výlet s manželkou. Tak jsem si to představoval. A tak mi to kdysi i slibovali, když se říkalo, že „na důchod si máš šetřit, protože to budou tvoje nejlepší roky“. Jenže jak plyne čas, zjišťuju, že ten obraz důchodu jako období klidu je často jen iluze. Že se z něj pro mnohé z nás stává jen další etapa dávání. Ale tentokrát už ne s mladým tělem a silou, ale s bolestmi zad, s prášky na tlak a s tichým vnitřním křikem, který nikdo neslyší.
Když se nám narodila první vnučka, bylo to krásné. Byla drobná, vrásčitá, jako scvrklé jablíčko, ale naše. Držel jsem ji v náručí a říkal si, že tohle je ten okamžik, na který jsem čekal. Ne že bych chtěl být hned děda, ale měl jsem radost. A měl jsem pocit, že odteď už budu jen občasná výpomoc. Vozit kočárek v parku, občas pohlídat, udělat bábovičky, když budou rodiče potřebovat na chvilku zmizet do kina nebo si vydechnout. Tak se to přece dělá. Jenže místo toho se z toho postupně stala druhá směna. Ráno pípnu důchodce, odpoledne tatínek. Jenže už nemám sílu tatínka. Mám jen jeho vzpomínku. A výčitku, že bych měl být vděčný, že můžu.
Dcera s partnerem si toho na sebe naložili hodně. Hypotéka, práce, přestavba domu. Chápu, že je to těžké. Chápu, že nejsou babičky jako dřív, co byly doma a měly čas. Moje žena pracuje na částečný úvazek, aby si „přivydělala“, protože náklady jsou dnes jinde než dřív. Ale to, že chápu, ještě neznamená, že mě to neunavuje. Vlastně už ani nevím, kdy jsem naposledy měl celý den pro sebe. Ne hodinu, ne dvě. Den. Bez plánování, bez výčitek, bez zodpovědnosti.
Hlídat batole v šedesáti šesti letech není roztomilé. Je to dřina. Ráno přijdou s taškou plnou plen, přesnídávek, hadříků a se slovy „ona dneska skoro nespala, tak třeba si u tebe odpočine“. A od té chvíle se rozjede kolotoč. Než se nadechnu, už hledám dudlík, tahám hračky, utírám nos, chystám svačinu, přebaluju, rozmlouvám pád ze schodů, zachraňuju kočku. Nemám výdrž. Nemám ten nevyčerpatelný pohyb mladých rodičů, kteří zvládají multitasking mezi mobilem a dítětem. Já potřebuju pauzu. Ale ta nepřichází.
A jakmile se konečně uklidní, usne, nebo aspoň sedí v klidu, najednou se ozve telefon. „Tatí, můžeš ještě uvařit těstoviny? Zapomněli jsme dát oběd do krabičky.“ A člověk vaří, míchá, vyplachuje flašku a při tom si říká, že možná nepracuje, ale určitě neodpočívá. A pak když přijedou, přijde další vlna. „Jé, to má špinavé tričko, to jsi ji tak nechal?“ A člověk cítí ten tlak, i když nikdo nekřičí. Tlak, že by měl zvládat víc, líp, s úsměvem. Protože přece „jsi doma“. Jako by být doma byl důvod k tomu být vždy k dispozici.
Nechci znít jako bručoun. Vím, že vnoučata jsou dar. Ale dar, který vyžaduje sílu, kterou už nemám. A taky se občas ptám: kde je hranice mezi pomocí a samozřejmostí? Kdy se z „občas podrž“ stalo „každý den si s ní pohraj“? A proč je tak těžké říct, že nemůžu? Proč mám pocit, že když řeknu, že potřebuji pauzu, jsem špatný dědeček? Proč se s vděčností tak samozřejmě počítá, ale únava se nepočítá?
Moje generace to má jinak. My jsme byli vychovaní k poslušnosti, k oběti, k práci. Moc jsme se neptali, jestli chceme. Dělali jsme, co bylo potřeba. A tak, když dnes cítím, že bych měl něco odmítnout, že bych měl říct „nezvládnu to“, nejde mi to z pusy. Jenže tělo mluví jasněji. Bolí mě záda, ruce, někdy jsem tak vyčerpaný, že zapomenu, proč jsem šel do sklepa. A v hlavě pořád ta myšlenka – „vždyť jen hlídáš dítě, to zvládne každý“. Nezvládne. Zvládne to dvacetiletý, třicetiletý člověk, který má fyzičku, spánek, nervy. Ale ne ten, kdo už měl být konečně v klidu.
Zároveň se bojím, že když to řeknu, něco se mezi námi pokazí. Že to vezmou jako výčitku. Jako nevděk. A přitom jim to vyčítat nechci. Mám je rád. Chápu je. Jen bych si přál, aby někdo pochopil i mě. Aby se někdo zeptal: „Nejsi už unavený, tati?“ A nečekal, že to řeknu první. Protože já to neřeknu. Vždycky si řeknu – ještě dneska to dám. Až zítra si odpočinu. Ale zítra přijde další zpráva.
Někdy přemýšlím, jestli jsme to my starší vlastně nepokazili sami. Jestli jsme se moc snažili, moc pomáhali, moc obětovali. A jestli jsme tím nenastavili laťku, která nás teď dusí. Kdybych byl víc sobec, víc si chránil svoje, možná by mě dnes nechali víc na pokoji. Ale já jsem vždycky chtěl být ten, kdo pomůže. Jenže dnes, když mám pocit, že už nemůžu, mi nikdo neřekne „teď pomůžeme my tobě“. Možná ještě nejsme tak daleko jako společnost. Možná neumíme přepnout ten režim, kdy starší už nemusí být silní. Ale potřebují být chránění.
Dneska jsem si dovolil něco výjimečného. Zavolal jsem dceři a řekl jsem jí, že ve středu nemůžu. Že jsem objednaný k lékaři. Nebyla z toho nadšená. Ale neptala se proč. A já jí to neřekl. Protože to nebyla pravda. Žádný doktor. Jen touha mít jeden den, kdy budu sám. Kdy si udělám polévku, pustím rádio, dám si šlofíka. Den bez přebalování, bez hlídání, bez výčitek. A možná si k té polévce dám i to pivo. Protože už mi je šestašedesát. A protože důchod není druhá směna. Nebo by aspoň neměla být.
