Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu tou „druhou ženou“. Vždycky jsem odsuzovala ženy, které rozbíjely manželství. Ale život někdy napíše nečekané příběhy. Už rok mám poměr s ženatým mužem a přestože vím, že je to morálně špatné, nedokážu to ukončit.
Jirka není typický záletník. Je mu čtyřicet pět, má úspěšnou firmu, dvě děti a na první pohled spokojené manželství. Potkali jsme se na pracovní konferenci. Nic jsem neplánovala, nic jsem neočekávala. Byla to jen běžná pracovní večeře, která se protáhla do noci.
Nejdřív jsme si jen povídali. O práci, o životě, o všem možném. Bylo to tak přirozené, tak jednoduché. Žádné balení, žádné flirtování. Jen dva dospělí lidé, kteří si rozumí. Až později mi řekl, že je ženatý. To už jsem byla zamilovaná.
Vím, co si teď myslíte. Že jsem sobecká mrcha, která ničí rodinu. Že bych měla myslet na jeho ženu, na jeho děti. Věřte mi, myslím na ně. Každý den. Ale také vidím muže, který v manželství není šťastný, i když se snaží.
Naše schůzky jsou vzácné. Jednou za dva týdny, někdy i méně často. Žádné společné dovolené, žádné víkendy. Jen ukradené hodiny mezi pracovními schůzkami. Možná právě proto je každé setkání tak intenzivní.
Jiří své ženě nelže – tedy ne přímo. Má opravdu hodně práce, opravdu chodí na pracovní večeře. Jen některé z nich tráví se mnou místo s klienty. Je to zvláštní druh upřímnosti v moři lží.
Nejhorší jsou svátky a víkendy. To je samozřejmě s rodinou. Sedím doma sama a představuji si, jak sedí u štědrovečerní večeře, jak rozbalují dárky, jak jsou šťastní. Nebo možná nejsou. Možná je to všechno jen fasáda, jako u tolika jiných rodin.
Kamarádky mi říkají, že si zasloužím víc. Že bych měla mít vlastní vztah, nejen drobky z cizího stolu. Možná mají pravdu. Ale když jsem s Jirkou, necítím se jako ta druhá. Cítím se milovaná, pochopená, živá.
Někdy přemýšlím, co by se stalo, kdyby jeho žena všechno zjistila. Jestli by odešel. Jestli bych ho vůbec chtěla nastálo. Protože pravda je, že takhle je to v něčem jednodušší. Žádné špinavé ponožky, žádné hádky o peníze, žádná rutina.
Vím, že tento vztah nemá budoucnost. Jirka nikdy neopustí rodinu a já to po něm ani nechci. Jeho děti jsou ještě malé a on je dobrý otec. To je jedna z věcí, které na něm obdivuji. Jeho oddanost rodině, i když v manželství není šťastný.
Možná se ptáte, proč to píšu. Ne proto, abych se ospravedlnila. Ne proto, abych získala pochopení. Píšu to, protože někdy i špatná rozhodnutí mohou přinést do života něco dobrého. I když víte, že to jednou skončí bolestí.
A možná také proto, že každý příběh má více stran. Ano, jsem ta „druhá žena“. Ale jsem také člověk, který miluje a je milován. Který ví, že dělá něco špatného, ale nedokáže přestat.
Jednou tento vztah skončí. Možná zítra, možná za rok. A já budu muset žít s vědomím, že jsem byla součástí něčeho, co jsem vždycky odsuzovala. Ale také s vědomím, že jsem zažila lásku, která mě změnila.
Je to sobecké? Ano. Je to morálně špatné? Bezpochyby. Ale je to skutečné. A někdy jsou skutečné city silnější než morální zásady. A jak tenká je někdy hranice mezi správným a špatným.
Zdroje: Autorský článek
