Článek
Moje kamarádka Petra? To byl jiný případ. Když mi jednoho dne řekla: „Přijď k nám na večeři, chci tě pohostit,“ byla jsem nadšená. Nevěděla jsem, že mě čeká gastronomická noční můra.
Petru znám roky. Je to skvělá kamarádka, vždycky spolehlivá a milá. Vždycky říkala, že ráda experimentuje s jídlem. Jenže já netušila, co to ve skutečnosti znamená „Udělám něco speciálního,“ řekla mi do telefonu. „Chci tě překvapit!“ Těšila jsem se. Připravená na skvělý večer, skleničku vína a dobré jídlo. Ale to, co mě čekalo, bylo úplně jiný zážitek.
Když jsem dorazila k Petře domů, hned u dveří jsem cítila zvláštní pach. Nebylo to typické „vařeníčko“, co vás naláká ke stolu. Nebyl to česnek, cibule, pečené maso… Bylo to něco mezi spálenou gumou a zatuchlým sklepem. „Co to je?“ zeptala jsem se s úsměvem, snažila se, aby to neznělo moc vyděšeně.
„To je překvapení!“ mrkla na mě Petra. „Nikdy jsi nic takového nejedla!“ To jsem jí věřila. Sedla jsem si ke stolu a Petra přede mě postavila něco, co vzdáleně připomínalo těstoviny. Byly divně hnědé. Lepivé. A zalité zelenou omáčkou. „Co to je?“ zeptala jsem se opatrně. „Domácí recept! Těstoviny na sladko-slano-pikantní způsob!“
„Prosím co?!“ „Je to originální! Těstoviny s medem, sójovkou, česnekem a skořicí!“ „Cože?!“ A nahoře je speciální ingredience… nakládaný zázvor s arašídy! Podívala jsem se na talíř a měla nutkání utéct. Ale nemohla jsem. Petra se na mě dívala s nadšeným výrazem.
Vzala jsem vidličku. Nabodla první sousto. A dala si ho do pusy. Mám se smát, nebo brečet? V tu chvíli se mi začaly drát slzy do očí. To bylo tak… odporné. V puse mi bouchla sladkost medu, následovaná slanou chutí sójovky, do toho česnek, pálivost zázvoru a nakonec – jako smrtelná rána – skořice.
Bylo to jako kdyby se mi v puse prali Vánoce s čínskou kuchyní a někdo na to ještě nasypal buráky. Jak to sníst, ale neumřít. Musela jsem něco říct. Nemohla jsem ji zranit. „To je… originální,“ vykoktala jsem, zatímco jsem bojovala s tím, aby mi nezaskočilo.
Petra se rozzářila. „Viď? Já to miluju! Dej si ještě!“ Podívala jsem se na svůj talíř, pak na Petru. A pochopila jsem, že jsem v pasti. Moje záchrana? Víno! V tu chvíli jsem si vzpomněla, že máme na stole víno. Natáhla jsem se po skleničce a na ex ji vypila. Petra se zasmála. „Taky ti to tak pálí?“ Ano. Pálilo mi to chuťové pohárky, mozek a duši.
Další chod? Ne, děkuji! Petra se postavila a šla do kuchyně. „Počkej, udělám ještě druhý chod!“ Zalila mě panika. „Ne, ne, já už jsem úplně plná!“ vykřikla jsem až moc rychle. Petra se zatvářila zklamaně. „Ale já jsem si dala takovou práci…“ Zhluboka jsem se nadechla. Musela jsem to nějak zvládnout.
„Víš co? Radši si nechám místo na dezert!“ To byla osudová chyba. Petra se rozzářila. To budeš milovat! Domácí dýňové sušenky s feferonkami! „S čím?!“ S feferonkami! Je to skvělá kombinace! Pálivé, sladké, křupavé! Dala mi na talíř dvě nevinně vypadající sušenky. Podívala jsem se na ně. Moje tělo mi říkalo, ať uteču.
Ale já jsem je slušně vzala, zkusila jedno sousto… A okamžitě se mi podlomila kolena. Bylo to pálivé. Neuvěřitelně pálivé. Jako by mi v puse explodovala ohnivá koule. Víno došlo. Voda nepomáhala. V očích se mi zaleskly opravdové slzy. A v tu chvíli jsem si uvědomila krutou pravdu.
Už nikdy, nikdy nebudu jíst u Petry. Jak jsem přežila? Nakonec jsem poděkovala a řekla, že jsem plná. Domů jsem odešla se žaludkem sevřeným hrůzou. Celou noc jsem měla noční můry o těstovinách se skořicí a feferonkových sušenkách.
Poučení? Pokud vás kamarádka pozve na „speciální“ večeři, nejdřív si zjistěte, co to znamená. Protože jinak se vám může stát, že se místo gurmánského zážitku ocitnete v gastronomickém pekle.
