Článek
Je až neuvěřitelné sledovat, jak se v poslední době roztrhl pytel se stížnostmi rodičů na to, jak je těžké uživit děti. Všude samé nářky - drahé školky a školy, drahé kroužky, drahé oblečení, drahé jídlo. A pořád dokola - stát by měl pomoct, stát by měl přidat, stát by měl zařídit. Ale ruku na srdce - kdo se rozhodl mít děti? Na sociálních sítích to vidíme denně. Matky sdílejí příspěvky o tom, jak nezvládají platit kroužky, jak nemají na značkové oblečení, jak je všechno předražené. Přitom když se podíváme na jejich profily, vidíme fotky z dovolených, z kaváren, z nákupních center. Nějak to nesedí, ne?
Je to jednoduché, když si někdo pořídí auto, musí počítat s tím, že bude platit benzín, pojištění a servis. Když si někdo pořídí dům, musí počítat s hypotékou a údržbou. Tak proč by to s dětmi mělo být jinak? Proč by měl stát, tedy my všichni ostatní, doplácet na to, že si někdo udělal dítě bez rozmyslu? Nejhorší jsou ty řeči o tom, jak je všechno drahé a jak se nedá vyžít. Přitom supermarkety jsou plné levného oblečení, second handy praskají ve švech a na internetu se dá sehnat všechno za zlomek původní ceny. Ale ne, děti musí mít značkové věci, nejdražší kroužky a nejnovější telefony. A když na to rodiče nemají, je to samozřejmě vina státu.
A co teprve ty nekonečné požadavky na příspěvky! Na školku, na kroužky, na školu v přírodě, na učebnice. Jako by to bylo něco neočekávaného. Každý přece ví, že děti potřebují vzdělání, že potřebují aktivity, že rostou a potřebují oblečení. To jsou věci, které by měly být zahrnuté do rodinného rozpočtu ještě před tím, než se člověk rozhodne mít děti. Je směšné poslouchat, jak někteří rodiče tvrdí, že „děti jsou budoucnost národa“. Jistě, jsou. Ale to neznamená, že celý národ musí platit za jejich výchovu. Každý jsme zodpovědný za svá rozhodnutí. Když si někdo pořídí dítě, měl by být schopen se o něj postarat se vším všudy. Ne čekat, že mu ostatní budou přispívat na jeho životní styl.
Na internetu se to hemží příběhy matek samoživitelek, které nezvládají platit základní věci. To je samozřejmě složitá situace, ale i tady platí - nikdo nikoho nenutil mít děti s nezodpovědným partnerem. Nikdo nikoho nenutil mít děti bez finanční rezervy. To jsou všechno osobní rozhodnutí, za která by měl nést odpovědnost ten, kdo si je pořídil. Stát už teď dává rodičům spoustu výhod - rodičovský příspěvek, přídavky na děti, daňové úlevy. A stejně to není dost. Pořád slyšíme, jak je to málo, jak se nedá vyžít, jak potřebují víc. Ale kde je ta hranice? Kolik peněz je dost? A proč by měli bezdětní lidé doplácet na rozhodnutí jiných mít děti?
Je načase přestat s tou věčnou výmluvou na těžkou dobu. Těžká doba je vždycky. Naši rodiče a prarodiče také vychovávali děti, a to v mnohem složitějších podmínkách. Neměli polovinu vymožeností, které máme dnes, a zvládli to. Bez věčného fňukání a natahování ruky. Místo věčného naříkání by se rodiče měli zamyslet nad tím, co skutečně potřebují jejich děti. Potřebují značkové oblečení? Potřebují nejnovější telefon? Potřebují pět kroužků týdně? Nebo potřebují hlavně lásku, péči a zodpovědný přístup k životu? To poslední je zadarmo, ale vyžaduje to mnohem víc úsilí než jen nadávat na stát.
Je to nepopulární názor, ale někdo to říct musí. Mít děti není povinnost, je to svobodná volba. A s každou volbou přichází odpovědnost. Odpovědnost za to, že je dokážeme uživit, vychovat a postarat se o ně bez toho, abychom očekávali, že nám někdo bude neustále přispívat. Příště, až někdo začne naříkat, jak je těžké uživit děti, by si měl položit jednoduchou otázku - proč si je pořídil, když na ně nemá? Protože tohle věčné spoléhání na stát a ostatní daňové poplatníky musí někdy skončit. Děti nejsou vstupenka k nekonečnému čerpání podpory. Jsou to živé bytosti, za které neseme plnou odpovědnost - včetně té finanční. Protože kdo si děti udělá, měl by si je také živit. Tečka.
