Článek
Když jsem byla malá, všechny děti ve školce se chlubily, co dělaly u babičky. Jak jim pekla buchty, jak je brala na výlety, jak jim četla pohádky. Já jsem mohla jen mlčet. Moje babička nikdy neměla čas. Vždycky měla něco důležitějšího na práci – kadeřnici, nákupy, kafíčko s kamarádkami, dovolené v zahraničí a její nápadníci. Na vlastní vnučku čas nebyl.
Pamatuji si, jak máma prosila, jestli by mě nemohla pohlídat, když byla nemocná. Babička vždycky našla výmluvu. Buď měla domluvenou pedikúru, nebo musela nutně k doktorovi, nebo prostě „není stavěná na hlídání dětí“. A tak jsem končila u sousedky, která měla větší srdce než vlastní babička.
Narozeniny? Ty si pamatovala jen občas. Většinou přišla SMS s týdenním zpožděním. Vánoce? To byl obvykle nějaký dárek z povinnosti, často ani ne zabalený. Nikdy se nezajímala o to, co mám ráda, co mě baví, jak se mi daří ve škole. Byla jsem pro ni jen položka na seznamu povinností, kterou může snadno škrtnout.
Teď, když zestárla a potřebuje pomoc, najednou jsem pro ni důležitá. Najednou chce, abych ji vozila k doktorovi, nakupovala jí a trávila s ní čas. Všichni mi říkají, že je to přece rodina a že bych měla pustit minulost z hlavy.
Jenže jak mám zapomenout, že když jsem ji potřebovala já, nikdy tu pro mě nebyla? Jak mám předstírat, že jsme si blízké, když jsme k sobě nikdy žádný vztah neměly? A jak mám najednou milovat někoho, komu jsem byla celý život lhostejná?
Je mi vytýkáno, že jsem bezcitná, že nemám úctu ke stáří, že jsem nevděčná. Ale za co mám být vděčná? Za to, že když máma musela do nemocnice, radši jela na dovolenou, než aby se o mě postarala? Za to, že nikdy nepřišla na jediné moje vystoupení ve škole? Za to, že si ani nepamatuje, kdy mám narozeniny?
Teď se role obrátily. Ona potřebuje pomoct a já mám možnost a prostředky jí pomoct. Ale nemám k tomu důvod. Ne proto, že bych byla zlá nebo mstivá. Prostě proto, že mezi námi není žádné pouto. Je pro mě cizí člověk.
Někdo řekne, že bych měla být lepší než ona. Že bych měla překonat minulost a pomoct člověku v nouzi. Možná mají pravdu. Ale proč by to měla být zrovna moje povinnost? Jen proto, že jsme příbuzné? To mi přijde jako hodně slabý argument.
Vztahy se budují léta. Nelze je vytvořit přes noc jen proto, že někdo najednou potřebuje pomoct. Babička měla dvacet let na to, aby si se mnou vytvořila vztah. Dvacet let příležitostí být skutečnou babičkou. Nevyužila ani jednu z nich.
A tak když teď slyším ty řeči o rodinné povinnosti, o tom, jak bych měla, musela, jak se to patří, jen kroutím hlavou. Rodina není jen o krvi. Je o vztazích, o lásce, o společných zážitcích. A nic z toho mezi mnou a babičkou není.
Možná jsem tvrdá. Možná jsem zahořklá. Ale jsem hlavně upřímná. Nechci předstírat city, které necítím. Nechci se nutit do vztahu, který nikdy neexistoval. A hlavně – nechci si vyčítat, že nejsem schopná milovat někoho, kdo nikdy nemiloval mě.
Ať se o ni postarají ti, kteří mi celý život kážou o rodinných hodnotách. Já už jsem se smířila s tím, že některé věci prostě nejdou spravit. A vztah s babičkou je jedním z nich.
