Článek
Ještě před rokem bych se každému vysmála, kdyby mi řekl, že se s vlastními sourozenci pohádám kvůli penězům. Vždycky jsme byli soudržná rodina a měli se rádi. Jenže pak odešli rodiče a začalo dělení majetku. To, co následovalo, mi otevřelo oči. Už rok se se sourozenci nebavíme a naše kdysi pevné rodinné pouto je v troskách.
Když rodiče před dvěma lety zemřeli při autonehodě, byli jsme zdrcení. Já, starší sestra Marie a mladší bratr Pavel jsme si slibovali, že budeme držet při sobě. Že vyřešíme všechno v klidu, jak by si rodiče přáli. Jak naivní jsme byli.
První náznaky problémů přišly, když se otevřela závěť. Rodiče nám zanechali dům, chatu, úspory a nějaké cennosti. Všechno mělo být rozděleno rovným dílem. Jenže pak začaly ty „ale“. Marie argumentovala, že se o rodiče starala nejvíc. Pavel tvrdil, že jim finančně vypomáhal. A já? Já jen chtěla, aby všechno proběhlo spravedlivě.
„Ten dům patří mně,“ prohlásila Marie při první schůzce u notáře. „Bydlela jsem s nimi, starala se o ně.“ Zapomněla zmínit, že v tom domě bydlela zadarmo deset let i se svojí rodinou. Pavel chtěl chatu, protože „tam vždycky jezdil s tátou na ryby.“ A já byla najednou ta špatná, když jsem chtěla všechno rozdělit podle závěti.
Následovaly měsíce plné hádek, obviňování a výčitek. Vytahovaly se staré křivdy, připomínaly se dávné půjčky, počítalo se, kdo kolik rodičům dal nebo vzal. Z milující rodiny se stali nepřátelé bojující o každou korunu.
Marie začala rozhlašovat po příbuzných, že jsem chamtivá, že mi jde jen o peníze. Pavel mi vyhrožoval právníky. Dokonce se objevily i falešné dokumenty o údajných dluzích, které jsem měla u rodičů mít.
Nejhorší byl moment, kdy jsem našla rozbité rodinné fotky na půdě domu. Marie při „úklidu“ zničila všechny fotografie, kde jsem byla já. Jako by chtěla vymazat nejen současnost, ale i minulost.
Nakonec jsme skončili u soudu, kde drahé právní bitvy spolykaly značnou část dědictví. Ironické, bojovali jsme o majetek tak urputně, že jsme velkou část z něj utratili za právníky.
Dnes, rok po vyřešení dědictví, máme každý svůj díl. Ale za jakou cenu? Ztratili jsme něco mnohem cennějšího – rodinné vztahy. Nemluvíme spolu, nenavštěvujeme se. Moje děti nechtějí znát své bratrance a sestřenice.
Dědictví může být požehnání, ale i prokletí. Může ukázat pravou tvář lidí, které jsme považovali za nejbližší.
Někdy se ptám, co by tomu řekli rodiče. Oni, kteří nás učili držet při sobě, být rodina. Určitě by byli zdrcení. Jejich celoživotní práce, kterou nám zanechali, se stala důvodem k rozbití rodiny.
Stály ty peníze a majetek za zničení vztahů? Za to, že jsme ztratili něco, co se nedá koupit za žádné peníze – rodinnou lásku a soudržnost? Možná jednou najdeme cestu zpět k sobě. Možná čas zahojí i tyto rány.
Ale něco se změnilo nenávratně. Už nikdy nebudeme ta bezstarostná sourozenecká trojice, která si slibovala věčnou podporu nad rakví rodičů. Největší dědictví není v penězích nebo majetku. Je v hodnotách, které nám rodiče předali. A my jsme je zradili kvůli chamtivosti a sobectví.
