Článek
Druhý den jsme měli jet k moři, plánovali jsme výlet lodí a taky jsem se těšila, že si konečně odpočineme – spolu, jen my dva. Jenže on najednou vstal, řekl, že se „na chvilku projde“, a nechal mě tam sedět samotnou. A já netušila, že už ho tu noc neuvidím.
Seděla jsem tam ještě asi hodinu. Myslela jsem si, že jen vychladl, že potřebuje prostor, že se možná něco semlelo, co mi později vysvětlí. Měla jsem tehdy v sobě pořád tu tendenci věci omlouvat. Byla jsem ten typ člověka, co když někdo mlčí, hledá chybu u sebe. Uvažovala jsem, jestli jsem něco neřekla, jestli jsem se nezasmála nevhodně, jestli jsem ho něčím netlačila. Čekala jsem, pila víno, přemýšlela. On se nevracel.
Nakonec jsem zaplatila a odešla zpátky na hotel. Mobil mlčel. Psala jsem mu zprávy, volala mu, ale telefon byl vypnutý. Nechápala jsem. Byli jsme v cizím městě, bez hádky, bez vysvětlení. Ráno jsem se probudila s nateklýma očima a takovou tou tíhou v hrudi, která nebolí, ale ztěžkne vám dech. Seděla jsem na posteli, koukala z okna a měla v hlavě úplné prázdno.
Vrátil se kolem osmé. Klidný. Uvolněný. Tvářil se, jako by se vracel z ranního běhu. Řekl, že potkal „partu lidí“ a že s nimi šli „jen na chvíli na drink“, ale že to bylo fajn a že nechtěl rušit. Řekla jsem mu, že jsem měla strach. Že jsem nevěděla, co se stalo. Jen pokrčil rameny a odpověděl něco jako „no tak jsi se trochu bála, ne?“.
Ten okamžik mi otevřel oči. Možná ne hned, ale zpětně přesně vím, že to byl ten bod, kdy jsem si poprvé dovolila přiznat, že jsem v něčem, co se mnou nepočítá. Co mě nebere vážně. Co mě sice občas obejme a řekne, že mě má rád, ale jen do chvíle, kdy se mu to hodí.
Celý zbytek dovolené už jsem byla jiná. Ne hádavá. Ne uražená. Jen potichu jiná. Přestala jsem plánovat. Přestala jsem se ptát, co bude další den. Přestala jsem doufat, že „nějak“ se to zase vrátí zpátky. Věděla jsem, že nevrátí. Protože já už se nevrátím.
Mluvila jsem o tom s kamarádkou, když jsme se vrátili domů. Řekla mi něco, co se mnou zůstalo: „Tohle není jen o Itálii. On tě tam nenechal poprvé.“ A měla pravdu. Když jsem se ohlédla zpátky, najednou jsem viděla spoustu malých momentů, kdy jsem byla přehlédnutá. Kdy moje pocity byly přehnané, kdy moje potřeby byly „otravné“, kdy moje slzy byly trapas. Jen jsem si to nechtěla přiznat, protože jsem si strašně přála, aby ten vztah fungoval.
Myslela jsem si, že když budu dost chápavá, dost nenáročná, dost přizpůsobivá, tak si mě víc oblíbí. Že pochopí, že nejsem „ta hysterka“. Jenže on mě nechtěl mít jako sobě rovnou. On mě chtěl mít jako kulisu. Abych byla hezká, milá, pohodlná. Abych nekomplikovala. Abych chválila, smála se, nechala ho být a neměla moc otázek. A jakmile jsem se vymkla, i jen pocitově, bylo to nepohodlí. A to nepohodlí se trestalo mlčením, odchodem, ironií, pohrdáním.
Dnes už vím, že to, co se stalo v té neapolské restauraci, nebyla náhoda. Nebyla to výjimka. Byla to esence toho vztahu. On se vždycky zvedl a odešel, když se mu to hodilo. Jen to většinou nebylo doslova. Někdy to bylo v hovoru. Někdy v plánování budoucnosti. Někdy ve chvíli, kdy jsem byla smutná. Vždycky se „na chvíli vzdálil“. A já vždycky čekala, kdy se vrátí.
A pak jsem si řekla, že už čekat nechci. Že už mě nebaví být ta, co zůstává u stolu sama s dojedeným talířem a otázkami, na které nikdo neodpovídá. Neudělala jsem žádnou dramatickou scénu. Neřekla jsem mu, že je hrozný člověk. Jen jsem jednoho dne odešla. A to ticho, které nastalo, bylo vlastně osvobozující.
Někdy si říkám, jak je možný, že člověk pozná, že se ho někdo nikdy pořádně nedržel, až když se pustí on sám. Jak moc jsme ochotní se zmenšovat, jen abychom mohli říkat, že nejsme sami. Jak často si pletou lidi „lásku“ s pohodlím. A jak bolestně pozdě někdy přicházíme na to, že jsme vlastně celou dobu byli sami – jen jsme si to nechtěli přiznat.
Dnes si jdu občas sednout sama do restaurace. Ne proto, že bych byla opuštěná. Ale protože to už dělám jinak. Nečekám, jestli se někdo vrátí. Vybírám si lidi, kteří u toho stolu zůstávají. Kteří se omluví, když potřebují prostor. Kteří drží slovo. Kteří se neberou jako střed vesmíru. A hlavně – kteří se dívají, když mluvím. A neposlouchají jen, aby mohli reagovat.
