Článek
Byl to obyčejný ples, na který jsem se těšila. Po dlouhé době něco, kde se člověk mohl cítit hezky. Dát si šaty, neřešit práci, nepřemýšlet nad každodenním kolotočem. Moje šaty mi ale těsně předtím roztrhal pes. Ironie osudu, že zrovna v tu chvíli mě zachránila Bára, moje dlouholetá kamarádka. Bez váhání mi nabídla jedny své. Krásné, vínové, jednoduché a přitom elegantní. Původně jsem váhala, ale ona trvala na tom, a já nakonec s vděkem souhlasila.
Ten večer měl být oddech. A taky byl, až do chvíle, kdy jsem si chtěla během večera uložit rtěnku do kapsy. Nahmatala jsem cizí papírek. Zmačkaný, zapomenutý, schovaný. Vytáhla jsem ho a vůbec jsem netušila, proč mi při pohledu na něj ztuhne úsměv na tváři. Bylo na něm jediné slovo. Jméno. Ale ne ledajaké. Jméno, které pro mě znamenalo jednu z největších životních otázek, které jsem si nikdy nepřestala klást.
Psalo se tam „Matěj“. V ruce ženský rukopis, poznámka na útržku lístku z diáře. Pro někoho cizí jméno. Pro mě jméno člověka, se kterým jsem měla před pár lety vztah. Tichý, nepojmenovaný, ale o to hlubší. Nikdy jsme si neřekli, co jsme. Nikdy jsme se neodvážili jít dál. Ale byla v tom jiskra, blízkost, důvěra. A pak z ničeho nic zmizel. Přestal psát, nebral telefony, zmizel z mého života jako pára. A já zůstala s tisícem otázek a žádnou odpovědí.
Ten lístek byl jako úder do hrudi. Co dělá tohle jméno v kapsách šatů mojí kamarádky? Proč ho tam má? Co spolu měli? A hlavně věděla, co pro mě znamenal? Moje hlava najednou jela na plné obrátky. Vzpomínky, detaily, věci, které jsem považovala za uzavřené, se začaly zvedat jako prach ze starého koberce.
Neřekla jsem ten večer nic. Nešlo to. Usmívala jsem se, tančila, povídala si, ale vevnitř jsem byla úplně jinde. Připadala jsem si jako herečka v divadle, které nerozumím. Každý pohyb mi přišel falešný. A když jsem se dívala na Báru, nedokázala jsem ji poznat. Najednou to nebyla ta samá holka, která mi nosila čaj, když mi bylo zle, která mě znala od vysoké, která mě držela za ruku, když jsem brečela kvůli Matějovi. Protože právě ta Bára ho možná znala jinak, víc, víc do hloubky. A možná celou dobu věděla, že já o něm nemám vědět vůbec nic.
Nemohla jsem spát. Druhý den jsem ten lístek znovu vytáhla a jen na něj koukala. Snažila jsem se v sobě najít nadhled. Vždyť je to jen jméno. Jen papírek. Jen situace, kterou si třeba jen špatně vykládám. Ale nešlo to. Protože ten pocit zrady, toho, že někdo blízký něco tají, byl silnější než jakákoli racionální úvaha. A nejhorší na tom bylo, že jsem nedokázala zjistit, co je pravda. Mohla jsem se zeptat. Mohla jsem si s ní sednout a říct: hele, našla jsem ten lístek, co to znamená? Ale neudělala jsem to. Něco ve mně se leklo té odpovědi.
Trvalo mi týden, než jsem nabrala odvahu. Napsala jsem jí. Ne obviňující, spíš opatrně. A ona hned volala. V hlase měla překvapení, zmatek, trošku nervozity. A pak řekla něco, co mě zaskočilo úplně nejvíc: „Já ani nevím, že bych tam ten lístek měla. A Matěj… no, ten mi psal asi před rokem. Chtěl se vidět. Ale já jsem mu to slušně odmítla. Řekla jsem mu, že jsi pro mě důležitější než nějaký muž, který ti ublížil.“
A v tu chvíli se mi udělalo špatně. Ne z ní. Ale ze sebe. Z toho, že jsem v hlavě stihla postavit celý příběh. Že jsem ji podezírala, že jsem přemýšlela nad zradou, nad tajemstvím, nad bůhvíčím. A že jsem si neuvědomila, jak moc mi na ní záleží, dokud jsem si nemyslela, že o ni přijdu. Ona ten lístek asi vážně jen zastrčila do kapsy a zapomněla na něj. A já si na tom v hlavě postavila celou emocionální stavbu, která mě málem pohltila.
Lístek jsem nakonec spálila. Ne ze vzteku. Ale jako symbol. Jako uzavření. Jako gesto, že si nenechám minulostí rozbít přítomnost. A od té doby, kdykoli si na ten ples vzpomenu, nevidím už sebe sedící na posteli s lístkem v ruce. Vidím nás dvě, jak se smějeme u zrcadla, malujeme si řasy a radíme si s podpatky. A vím, že tohle je víc. Víc než všechna jména, která si člověk měl nechat pro sebe.
