Článek
Ten den jsem zaspala. Hned jak jsem otevřela oči a uviděla na displeji telefonu 7:45, věděla jsem, že mám problém. Porada začínala v osm třicet a já měla dorazit do kanceláře ještě před ní. Vyskočila jsem z postele, natáhla první oblečení, které jsem našla, a vyběhla z bytu. Na mojí obvyklé cestě do práce je malá kavárna – nic luxusního, taková ta útulná, kde si majitel pamatuje stálé zákazníky. Rozhodla jsem se, že si tam rychle koupím kávu s sebou.
Čas se krátil, ale potřebovala jsem kofein jako sůl. Když jsem vběhla do kavárny, byla jsem příjemně překvapená, že tam prakticky nikdo nebyl. Jen jeden mladý pár seděl v rohu a cosi si šeptal nad sdíleným croissantem.
Za pultem stál Marek – barista, kterého jsem znala od vidění. Vysoký, s upravenými vousy a tetováním na předloktí. Vždycky působil tak trochu jako hipster, co se do této čtvrti zatoulal omylem. Ale kávu uměl dělat božskou.
„Dobré ráno, dáte si to obvyklé?“ zeptal se mě s úsměvem, jakmile mě uviděl.
Normálně bych byla překvapená, že si pamatuje, co obvykle piju, ale dnes jsem na to neměla čas. „Ano, prosím, velké latté s sebou. A pokud možno rychle, trochu spěchám,“ dodala jsem s omluvným úsměvem.
Zatímco připravoval moji kávu, nervózně jsem poklepávala nohou a sledovala minuty na hodinkách. Osm nula pět. Osm nula šest. Na tramvaj to už asi nestihnu, budu muset vzít taxi, pomyslela jsem si.
„Tady máte,“ řekl po chvíli a podal mi kelímek. „To bude osmdesát pět korun.“
Sáhla jsem do kabelky pro peněženku, ale najednou jsem strnula. Peněženka tam nebyla. Prohrabala jsem kabelku důkladněji. Nic. Musela jsem ji ve spěchu nechat doma.
„Jejda, já se strašně omlouvám, ale zapomněla jsem si peněženku,“ vyhrkla jsem a cítila, jak mi tváře začínají hořet studem. „Já… asi tu kávu budu muset vrátit.“
Marek se na mě podíval, lehce se usmál a mrkl. „Víte co? Beru to jako investici do dobrého dne. Dneska je to na mě.“
„To nemůžu přijmout,“ namítla jsem automaticky.
„Můžete. A příště mi to třeba oplatíte,“ řekl a znovu na mě spiklenecky mrkl.
Měla jsem takový zvláštní pocit. Bylo to jen přátelské gesto? Nebo v tom bylo něco víc? Jeho oči jako by naznačovaly, že by rád, abych přišla znovu. A nejlépe ne ve spěchu.
Poděkovala jsem, vzala si kávu a s trochu zrychleným tepem vyběhla ven, kde jsem zázrakem chytila právě přijíždějící taxík. Celou cestu do práce jsem přemýšlela o tom mrknutí. Co tím vlastně myslel?
Do kanceláře jsem dorazila přesně v osm dvacet osm, stihla jsem to o vlas. Když jsem se usadila a otevřela víčko kávy, všimla jsem si něčeho zvláštního. Na vnitřní straně bylo něco napsaného. Musela jsem kelímek natočit proti světlu, abych to přečetla: „Kdybyste někdy chtěla kávu v klidu a ne ve spěchu – telefonní číslo, Marek.“
Seděla jsem jako opařená a začalo mi docházet, co tím mrknutím myslel. To nebylo jen tak obyčejné gesto. Bylo to pozvání. Troufalé, ale milé.
Celý den jsem na to musela myslet. Já, třicetiletá rozvedená ženská s malým synem (kterého jsem naštěstí ten den měla u babičky) a prací, která mi požírá většinu času, jsem dostala telefonní číslo od mladého baristy. Asi bych to měla brát jako lichotku a jít dál.
Jenže ten večer, když jsem ukládala Matýska ke spánku a sedla si s skleničkou vína, jsem si ten kelímek znovu prohlížela. A najednou mi to přišlo tak absurdně romantické. V době seznamovacích aplikací a nekonečného swipování mi někdo napsal číslo na kelímek od kávy. Jako ve filmu.
Tři dny jsem to číslo nosila v hlavě. Čtvrtý den jsem mu napsala. „Ráda bych si dala kávu v klidu. Zítra ve čtyři, až zavřete?“
Odpověděl během minuty: „Přesně tak jsem to myslel. Těším se.“
A tak jsem díky jednomu zaspaném dni, zapomenuté peněžence a mrknutí baristy zjistila, že romantika ještě nevymřela. A že i obyčejný kelímek od kávy může změnit den. Nebo možná i něco víc.
