Článek
Jednou jsem našla starou gramofonovou desku, kterou hledal můj táta celý život, jindy zase porcelánový hrneček, který vypadal úplně stejně jako ten, co kdysi rozbila moje babička a pak pro něj celé roky truchlila.
Minulý měsíc jsem se toulala po jednom takovém trhu v okrajové části Prahy. Byl chladný podzimní den, ale na obloze svítilo slunce, a tak jsem si řekla, že si udělám malý výlet. Procházela jsem mezi stoly, prohlížela si vystavené poklady i harampádí a nasávala tu zvláštní atmosféru místa, kde se mísí příběhy věcí z různých domácností a různých časů.
U jednoho stánku seděla postarší paní s vrásčitýma rukama a unavenýma očima. Na rozdíl od ostatních prodejců nevychvalovala své zboží a nevykřikovala slevy. Jen tiše seděla a pozorovala kolemjdoucí. Na jejím stole leželo několik starých knih, pár porcelánových figurek a malá dřevěná krabička s bižuterií.
Něco mě k té krabičce přitáhlo. Otevřela jsem ji a mezi různými náušnicemi a prstýnky jsem spatřila jednoduchý stříbrný náhrdelník s malým přívěskem ve tvaru půlměsíce. „To je krásný kousek,“ řekla jsem a vzala ho do ruky.
Paní se usmála a pokývala hlavou. „Ten nosila moje teta. Byla to taková krasavice, všichni po ní pokukovali.“ „Kolik za něj chcete?“ zeptala jsem se, očekávajíc, že řekne alespoň pět set korun, protože náhrdelník vypadal, že by mohl být ze stříbra.
„Dvacku,“ odpověděla k mému překvapení. „Dvacet korun? To je málo. Vypadá jako stříbrný,“ namítla jsem. Paní mávla rukou. „Možná byl, možná ne. Já se v tom nevyznám. Chci se těch věcí zbavit, stěhuju se do domova důchodců a tam tolik místa mít nebudu.“
Zaplatila jsem jí tedy dvacet korun, ale přidala jsem ještě padesátikorunu navíc, protože mi to přišlo fér. Náhrdelník jsem si dala do kabelky a pokračovala v procházce.
Ten večer jsem si náhrdelník vyzkoušela. Byl lehký a krásně se leskl ve světle lampy. Půlměsíc měl na sobě nějaký drobný znak, ale byl tak malý, že jsem ho nemohla rozeznat. Vyfotila jsem ho a poslala fotku mojí kamarádce Petře, která pracuje v antikvariátu a zná se se starožitníky.
O dva dny později mi Petra zavolala. Zněla vzrušeně. „Ty víš, co to máš za náhrdelník?“ vyhrkla bez pozdravu. „No, stříbrný s půlměsícem, co jsem koupila za dvacku na bleším trhu,“ odpověděla jsem zmateně.
„To není jen tak nějaký náhrdelník. Ten půlměsíc má na sobě značku starého pražského zlatníka ze třicátých let. A ten konkrétní vzor nosila Adina Mandlová!“ „Cože? Ta herečka?“ vykulila jsem oči.
„Přesně ta. Dokonce existuje několik fotografií, kde ho má na sobě. Ukazovala jsem to kolegovi, který se specializuje na šperky z první republiky, a ten říkal, že těch náhrdelníků bylo vyrobeno jen několik kusů.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. V mé šperkovnici ležel kousek historie, který možná zdobil krk jedné z nejslavnějších českých hereček.
O víkendu jsem zašla do knihovny a našla si knihu o prvorepublikových filmových hvězdách. A opravdu – na jedné z fotografií měla Adina Mandlová na krku náhrdelník, který vypadal úplně stejně jako ten můj. Samozřejmě jsem si nemohla být stoprocentně jistá, že je to tentýž kus, ale podobnost byla zarážející.
Začala jsem uvažovat, zda bych neměla náhrdelník prodat nebo darovat nějakému muzeu. Ale pak jsem si vzpomněla na tu starou paní s unavenýma očima a na její tetu, která byla prý taková krasavice. Napadlo mě, jestli ta teta náhodou nepracovala ve filmu, třeba jako kostymérka nebo maskérka. Možná jí Adina Mandlová dala náhrdelník jako dárek. Nebo ho mohla koupit v bazaru, kam ho herečka prodala, když potřebovala peníze.
Rozhodla jsem se, že si náhrdelník nechám. Ne proto, že by měl nějakou velkou finanční hodnotu (i když Petra říkala, že by se mohl prodávat za několik tisíc), ale proto, že mě fascinuje ta myšlenka, že věci mají své vlastní příběhy, které často ani neznáme.
Teď, když si ho občas vezmu na sebe, představuji si Adinu Mandlovou, jak se prochází po prvorepublikové Praze s tímhle náhrdelníkem na krku. A taky myslím na tu neznámou tetu staré paní z blešího trhu a říkám si, jaký byl asi její příběh. A možná za padesát let bude nějaká jiná žena chodit s tímhle náhrdelníkem a bude přemýšlet o mně.
